Když na výlet, tak jedině do Pohádska

Recenze

Vytvořeno 14. 11. 2012 1:00

Autor: Lenka Martinková

Přestože Pohádsko není zaneseno na mapě, existuje o něm pohádkový cestopis Kokrhací hodiny. Před časem byl vydán v Portálu a autorem je Ivan Klíma. Na první pohled zaujme poněkud ztřeštěným obrázkem na titulní stránce – na parapetu stojí budík, který má místo ciferníku kohoutí hřebínek a zobák… kokrhací hodiny.

Do Pohádska vede složitá cesta a ani přechod hranic není jednoduchý – kdo se chce dostat do země, musí si umět vymýšlet, ale ne lhát. Celník také nepustí nikoho, kdo by mluvil sprostě. To pak je takový člověk vyhnán na kraj Černého lesa a musí celou cestu projít znovu. Hned napoprvé celní kontrolou úspěšně prošel reportér. Hledá zajímavý námět pro článek a jako první zavítá do Lvovic nad Bublaninou. Nevypadá to, že by tu bylo něco zajímavého, pokud si ovšem dokážeme odmyslet lva sloužícího jako policistu. Takže nezbývá nic jiného, než se přesunout do další obce.

Každé místo v Pohádsku něčím zaujme. V Poradovicích nad Schůzí se snad všichni – kromě malých dětí – radí, jinde je to trochu jako v Kocourkově, pak zase najdete město, kde žijí jenom klobouky a další originální místa plná fantazie. Z toho, co jsem napsala v předchozích odstavcích, je jasné, že nejdůležitější postavou bude reportér. Bez něj by se čtenář nikdy do Pohádska nedostal, protože by ho nejspíš ani nenapadlo, že takové místo může existovat. Na každém místě téhle pohádkové země potkává postavy, které zná z klasických pohádek. Celníka dělá blíže neurčený rytíř, v další obci se promenádují rusalky, v restauraci dělá servírku Karkulka a babička, vlk a myslivec sem chodí na jídlo. Ale nechybí ani nové postavy jako mluvící klobouky, lev-policista (sjednocuje jinak nesouvislé příběhy) a zpívající hroch, ke kterým se přidávají lidé, které není nijak těžké potkat v dnešní době – příkladem mohou být lupiči a únosci z Poradovic nad Schůzí, nebo prodejci, které o svém zboží neřeknou veškeré informace.

Jak jsem předeslala v úvodu, jde o cestopis po fiktivní zemi. Sotva reportér překročí hranice, ocitá se ve Lvově nad Bublaninou, následují Poradovice nad Schůzí a ze šesti pohádských měst nesmím zapomenout na hlavní město Pohádkovo, kde mají kino U Tří vlasů děda Vševěda – samozřejmě se tu promítají jenom dokumenty – a hospodu U Červené karkulky. To jsem vyjmenovala jen nejzajímavější místa, ale takřka v každém příběhu se objevuje nějaké jiné, ještě zajímavější než předchozí.

To, že je kniha pro děti, jde hravě poznat už podle titulní stránky a potvrzují to i ilustrace v knize. Pocházejí od Hany Pavlátové, a nejen že zobrazují známé pohádkové postavy, ale představují i předměty, které by si jinak člověk dokázal jen těžko vymyslet. Všechny ilustrace jsou barevné, takže přitáhnou dětskou pozornost.

Ukázka z knihy:

Babička se na mě usmála a řekla: ,,Tady vlka jsem pozvala na večeři. Za odměnu.“
„Že vás nesežral?“ zeptal jsem se přímo.
Vlka se můj dotaz dotkl. „Pane,“ štěkl na mě, „to byste mohl vědět, že vlci lidi nežerou, natož babičky. Těm se naopak snaží pomáhat, protože starým lidem se má pomáhat.“
„Ano,“ přisvědčila babička, „tady přítel vlk mi chodí hlídat moji chalupu; než s hlídáním začal, pořád mě vykrádali zloději.“
Klíma, I.: Kokrhací hodiny. Praha: Portál 2012, s. 42.

Knihu Kokrhací hodiny vydalo nakladatelství Portál