Plačící drak končí a „osmdesátková“ nostalgie s ním

Komiksy

Vytvořeno 17. 10. 2013 3:00

Autor: Petr Kuběnský

Díkybohu už dnes nemusím začínat recenzi slovy: „Manga je označení pro styl japonských obrázkových příběhů, který se začal vyvíjet v období…“ Většina z těch, kteří na poličce už pár komiksů mají, ví dobře, o co se jedná. Nakladatelství Crew není zdaleka jediným hráčem na tomto už i u nás nesmírně populárním hřišti, ale je zdaleka tím nejzajímavějším, protože na český trh po dlouhých letech vyjednávání přinesla skutečnou áčkovou ligu japonského komiksu. Pro ty nejmladší je tu učednický nindža Naruto a těm krapet starším vychází Crew vstříc sériemi Death Note a Bleach. A pak je tu něco pro ty, kteří už smějí legálně pít a řídit – pětidílná série Crying Freeman, která nejnovějším svazkem dospěla ke svému konci.

Čtvrtý díl zastihne bývalého hrnčíře, dnes už profesionálního zabijáka a vůdce zločineckého klanu Sto osmi draků, Jó Hinomuru v nezáviděníhodné pozici. V předchozím díle byl unesen lidmi Naidžiho Kumagi a uvězněn v jeho domě. Zatímco Freeman přemýšlí, jak by se z nedobrovolného azylu dostal, jeho věznitel už snová plány, v nichž hrají hlavní roli Hinomurovi replikanti. V dalších dobrodružstvích se bude muset Freeman popasovat se svou stoupající popularitou. Mezi mafiánskými bossy totiž platí za nepřítele číslo jedna, takže po něm jde organizace K. O. v čele s erotomaniakální plavovláskou Ninou Heaven, a v pátém pokračování básnící vrah Taoteka, Cunaikeho zabijácká hora svalů Romanov a mnozí další, jejichž motivace je navlas stejná.

Jak je patrné z nastínění děje, poslední dvě knihy série jsou spíše sledem akčních dobrodružství než jednolitým vyprávěním, které spojuje silný příběh. U Crying Freemana to není žádné novum, přesto je zde ztráta zajímavě motivovaného, celistvého dramatického oblouku nejokatější. Je třeba si však uvědomit, že originální vydání Koikeho opusu spadá do brakových osmdesátých let, kdy filmovým plátnům vládlv horším případě železný Arnie, v tom lepším Bruce Willis jako drsňácký John McClane a z východních držav k nám po desítkách na VHSkách putovali uječení maníci ovládající kung-fu. A přesně z téhle estetiky čerpá i Plačící drak, přičemž sem tam si vypomůže výpůjčkou z klasických mafiánských filmů, které byly od sedmdesátkového Coppolova Kmotra až do let devadesátých nesmírně populární. Celková naivita série je podtrhována tak absurdním kvantem sexu, že je to místy až úsměvné.

Na těch několika málo místech, kdy se autor pokouší dodat dílu určitou hloubku – například snahou o psychologizaci – vyznívají dané pasáže spíše jako příběhové oslí můstky, které slouží ke kodrcavé přepravě informace z bodu A do bodu B. Posuďte sami z dialogu několika Hinomurových nepřátel: „Takže, když se teď Freeman vrátil do Japonska, půjde se bezpochyby podívat na místo, kde se narodil a vyrůstal?“ – „Dalo by se říct, že každý člověk má nějaké vzpomínky, ze kterých se mu svírá srdce. V případě lidí, kteří si nejsou jistí, jestli se ještě někdy vrátí… jinými slovy kriminálníci, násilníci a vrahové… je toto nutkání neodolatelné. Obzvláště tu vyčnívá druhý stupeň základní školy.“ – „Je to období vývoje, kdy lidé začnou být citliví ke svým emocím, začínají dospívat.“ – „Je to doba prvních lásek!“ – „Na to si vzpomínám dokonce i já!“ (Řekne nakonec drsný gangster.)

Nejen, že z uvedené ukázky čiší ryzí béčkovost (abychom se přidrželi filmové hantýrky), ale názorně tu vidíme, že vyvozování závěrů naprosto nepodléhá logické dedukci, jak tomu obvykle u detektivních příběhů bývá, ale slouží hlavně k rychlému nastolení další akční sekvence. Je však na místě něco takového Kazuo Koikemu vyčítat?

Možná to tak z dosavadního reptání nevyznělo, ale já ke Crying Freemanovi s jeho scenáristickou brakovostí hořím stejnou mírou nadšení, jakou chovám ke Schwarzeneggerovým testosteronovým klasikám. Obojí je rovným dílem směšné i vtahující. Plačící drak má navíc jedno nezanedbatelné plus, kterým je fenomenální kresba Rjóiči Ikegamiho. Ta je natolik realistická a detailní, že nebýt obráceného směru čtení, možná bychom Freemana ani mezi mangu neřadili. Zapomeňte na velké oči, bujná poprsí školaček nebo pitvorné karikatury obličejů, když hrdina zrovna prožívá emoční šok. Ikegamiho síla spočívá v zobrazování pohybu a v jeho fázování napříč políčky komiksu.

Je načase si říct, jak si první uzavřená manga série Crwe celkově vedla. Dobrodružství Crying Freemana se čtvrtým a pátým dílem uzavřelo. Je zvláštní, že právě poslední díly jsou mnohem méně zajímavé než napínavý začátek, který sliboval poněkud epičtější konstrukci příběhu. Pokud navíc čtenář čekal nějaký definitivní či dechberoucí konec, musí se smířit s tím, že ten už zřejmě nepřijde. Pro určitou skupinu lidí bude však tahle komiksová řada nesmírně poutavá i přes výše uvedené nedostatky. Pokud jsem na začátku zmiňoval, že jde o sérii pro starší recipienty, je třeba to malinko zpřesnit. Dospělý si užije Crying Freemana víc nikoli proto, že je větší měrou připraven/natěšen na erotické scény, nebo proto že se mu dostane dospělejšího pojetí scénáře (v tomto ohledu by Death Note strčila Freemana do kapsy), ale čistě z toho důvodu, že takový čtenář si pamatuje (a mnohdy adoruje) dobu, na kterou estetika série poukazuje a z níž vyrůstá.

Komiksy Crying Freeman 4 a Crying Freeman 5 vydalo nakladatelství Crew