Den, kdy přestalo snění

Komiksy

Vytvořeno 26. 10. 2013 3:00

Autor: Petr Měrka

Morfeus, ústřední postava série známé jako Sandman, má v sobě obsažený mimořádný přesah. Je universální a tragický. Obestírá ho téměř hmatatelná melancholičnost. Vládne snům, jimž je do jisté míry poplatné i naše samotné bytí. Opájíme se iluzemi a dmeme se pýchou nad tím, jak jsme dokonalí. Toužíme po moci a nesmrtelnosti. Zahráváme si proto s černou magií a kráčíme za svým cílem i přes mrtvoly, tak to je v kostce shrnuta podstata úvodního dílu Preludia a Nokturna.

Pán snů se ocitá bez atributů své moci, jež mu byly odcizeny, v pozici vězně a několik desítek let trvalo, než opět nabyl svobody. Jeho nepřítomnost zapůsobila neblaze na jemné předivo snů, i reality samotné, a on musí nejen najít nástroje své moci, do nichž ostatně vždy vtělil něco ze sebe, své podstaty, ale také napravit škody, které byly napáchány přirozenou, ale i nepřirozenou cestou.

V příběhu se pohybujeme na pomezí snu a reality. Jejich hranice jsou sice pevně stanoveny, ale lidské vnímání skutečnosti je ošidné. V podstatě operujeme s tím, co vidíme, cítíme, na co si můžeme sáhnout, ale v jistém rozpoložení mysli to vše můžeme identicky vnímat i u projevené sugestivní halucinace.

U Gaimana je to především snění. Morfeus musí sestoupit do Pekla, či utkat se s šíleným vědcem, který změnil strukturu jeho klenotu a během vší té snahy u něj bují sžírává trudnomyslnost, jež se pro něj stává zcela neodmyslitelnou a provází ho na každém kroku.

Gaiman má smysl pro černý humor a místy ho i uplatňuje, ale jeho síla tkví především v příběhu, pro jehož stavbu a zformování má mimořádný cit. Ale nejen to, téměř vždy v sobě obsahuje atmosféru znepokojivého tajemna, které dokáže podat s nebývalou věrohodností. Využívá klasické motivy z různých žánrů a spoustu odkazů, jež však vždy přetaví ve svébytně pojatý originální celek.

Sandman má svým založením bezesporu kořeny v antické tragédii. A ve světě komiksu, v němž zapůsobil jako zjevení – a to po právu – má již dnes své nezastupitelné místo. Pozvedl jeho úroveň na vysokou literaturu, podobně jako třeba Art Spiegelman se svým Mausem.

Gaiman nás konfrontuje se strachy, obsesemi, s představami, ať už příjemnými, nebo takovými, u nichž bychom byli raději, kdyby ani nikdy nenastaly. A závěr završený několika epizodami se starší Morfeovou sestrou Smrtí, nám nedává autor Sandmana žádnou naději. Protože takový je nakonec i sám život.

My lidé si tvoříme naděje, ale umíráme kolikrát dřív, než je naplníme. A mnohdy se můžeme snažit celý život a kde nic tu nic. V Sandmanovi se střetáváme s lidskou titěrností. Jsme uzlíčky nervů, které se dají snadno ošálit jakoukoli chemií či eskamotérským trikem transcendentna.

„Prchám přes šedé hranice, po ztemnělé silnici do dlouhých stínů. Vyhnu se ohnivým jámám a ponořím se do srdce Armaghetta. Nesejde na tom, kam jdu. Všechny cesty vedou k babičce.
Štěstí, to je babiččino srdíčko.
Vytrhni si srdíčko pro babičku.
Babi tě má ráda.
Babka mě má ráda. Takže mě nechala spoutat řetězy, nohy zalít do betonu.
Pevně mě obemkne svou láskou a svým hlasem. Sevře mě ocelí a žulou.
Zlobil jsem. Řekl jsem sprosté slovo.
Opustil jsem ji.
A tohle udělají zlobivým klukům: Strčí je do vražednýho stroje.“
(GAIMAN, Nail. Sandman: Preludia a Nokturna. Přel. V. Janiš. Praha: Crew, 2013. nečíslováno.)

Komiks Sandman: Preludia a Nokturna vydalo nakladatelství Crew