Podrobná mapa versus radost z bloudění

Komiksy

Vytvořeno 30. 10. 2014 2:00

Autor: Petr Kuběnský

Komiksová série Lucifer vstupuje do šestého kola aktuálním svazkem s podtitulem Domy ticha, který se poněkud odvrací od dosavadního stylu vyprávění, coby komplikované fresky skládané z mnoha dílků, mezi nimiž lze pouze tušit jednotlivé spoje. Nový díl má mnohem sevřenější narativní strukturu. Otázkou pouze zůstává: Je takový posun k dobru věci?

Aby bylo jasné, původní Gaimanovu sérii Sandman z komiksové stáje Vertigo považuji za jeden z nejzásadnějších milníků komiksové historie (a tedy pravděpodobně za nejlepší komiksovou řadu, která u nás vyšla). Mike Carey na svého předchůdce navazuje nejen tím, že přebírá a rozvíjí Gaimanův fikční svět, ale i způsobem vyprávění, který neustále těká mezi mikro- a makroperspektivou. Jinými slovy: nejedná se o lineární příběh, který se soustředí na jednoho či několik málo hrdinů a po celou dobu zachovává jeho/jejich perspektivu, ale vypravěč sandmanovského univerza neustále přepíná mezi paralelními ději lidských i mytologických (resp. archetypálně univerzalistických) postav (přičemž k ozřejmění vazeb mezi těmito ději a k jejich propojování dochází postupně), čímž dosahuje neustálého střetávání osobní roviny postav s nadosobní úrovní nahlíženého světa.

V případě Domů ticha se však zdá, jako by Carey na tento přístup rezignoval. Nové postavy se v tomto díle prakticky neobjevují a vyprávění se soustředí do dvou souběžných linií. První sleduje výpravu nesourodé posádky, čítající zavržené anděly, mrtvé lidské duše, kabaretní tanečnici a jednoho nordického boha, za záchranou dcery archanděla Michaela, jež je uvězněná v Domech ticha, tedy v záhrobním prostoru mimo Nebe i Peklo. Jakkoli se o povaze takového místa čtenář moc nedozví, užitá metafora s „hranou mince“ je velmi případná. Druhá linka pojednává o konfrontaci Michaela a Světlonoše s jejich otcem, samotným Stvořitelem. Vyústění této linie má fatální následky jak pro příběh samotný (z tohoto bodu se zřejmě bude odvíjet pozoruhodný příběh Michaelovy rebelie jdoucí ve stopách Luciferova dávného povstání), tak pro logiku fikčního světa. Aby čtenář porozuměl, co tím míním, je třeba trochu hlubšího pohledu.

Neil Gaiman představil Lucifera ve svazku Údobí mlh oproti zažité představě nikoli jako ztělesnění absolutního zla, nýbrž v duchu tradice, která sahá až k Johnu Miltonovi, jako zosobnění principu svobody ve světě zdánlivě ovládaném řádem predestinace. Vrcholnou demonstrací Satanovy povahy se stal jeho odchod z Pekla, rezignace na funkci, na níž zdánlivě rezignovat nejde… protože – co je Peklo bez Ďábla? Mike Carey v dosavadních dílech své spin-offové série navazoval především na tuto stránku Luciferovy osobnosti, když definitivně zrušil dichotomii Nebe a Pekla jako protikladných konceptů. Peklo plné démonů zůstalo ve správě dvou příslušníků andělských šiků, kteří o to pranic nestojí, a Nebe se momentálně ocitlo ve stavu naprostého rozkladu po porážce v ulicích L. A., a především po Stvořitelově odchodu neznámo kam.

Motorem celé Careyho ságy se stal Luciferův cíl konečně se oprostit od Božího jha tím, že vybuduje vlastní svět mimo stvořené jsoucno. Autor svého hrdinu zkrátka představil coby výlučného jedince, který musí být osamělý už z podstaty, neboť obětuje cokoliv, aby uskutečnil svůj záměr (o spojitosti s Nietzcheho filozofií jsem už koneckonců mluvil v recenzi předchozího dílu. Že není můj závěr mimo mísu, koneckonců dokládá i jedna pasáž aktuálního dílu, kde dává Lucifer démonovi ženského pohlaví pokyn, aby nikoho nepouštěla do jeho blízkosti, a dostává se mu ironické odpovědi: „A to se někdy stává?“

Skutečně znepokojivé otázky mě však napadají poté, co se v Domech ticha vyjevilo, že pravděpodobně celé dosavadní Luciferovo počínání bylo stále součástí Božího plánu. Proč tedy padlý anděl nadále udržuje své nově vybudované hájemství a co s ním do budoucna zamýšlí? Či ještě obecněji – kým vlastně je postava Stvořitele? Je zastřešujícím elementem, který dal vzniknout i sedmi Věčným, mezi něž patřil i Sandman?

Carey Jahveho prezentuje v duchu katolické víry jako prvotního demiurga veškerenstva, ačkoli původní sandmanovská řada nikdy neztotožnila křesťanského/židovského Boha s praotcem všeho. Gaiman tuto otázku moudře nezodpověděl, mimo jiné proto, že by pak vznik ostatních panteonů (a že jich napříč celou ságou představil velké množství) nedával pražádný smysl (nemluvě o existenci dalších záhrobí mimo Nebe a Peklo, kam se shromažďují duše jiných kultů).

Sečteno a podtrženo, po nejnovějším svazku série Lucifer je zřejmé, že Mike Carey splétá mnohem spojitější a méně rozvětvený příběh než jeho předchůdce, dopřává nám vyprávění, v němž každá maličkost hraje svoji roli. Otázkou ovšem zůstává, jestli se ve své snaze nakonec neutopí a nedojde mu dech. Domy ticha už má k takovému omylu nakročeno. Spektrum hrdinů se ustálilo na konstantním počtu (čímž makrostruktura reprezentovaná množstvím vedlejších a s hlavním dějem přímo nesouvisejících postav ustoupila značně do pozadí) a s každým dalším dílem dopřává autor čtenáři více odpovědí, než otázek. Jenže poskytuje-li nám autor možnost detailněji rozumět jeho záměrům i fikčnímu světu celkově, neochuzuje nás trochu o zážitek z vytváření vlastních, byť třeba mylných závěrů? Přes všechno to hudrování není šestý Lucifer rozhodně nudná četba, na to je Carey příliš dobrý vypravěč, pouze vyvolává pocit mírného znepokojení, které se může nakonec ukázat jako zbytečné.

CAREY, Mike. Lucifer: Domy ticha. 1. vyd. Praha: Crew, Netopejr, 2014. ISBN 978-80-7449-247-1.