Divný Janko

Janko Kráľ  byl významným představitelem hnutí štúrovců na Slovensku, který je považován za jednoho z nejradikálnějších a možná i nejodvážnějších básníků své generace. Kvůli své odbojné, tvrdohlavé, nepředvídatelné a tak trochu samotářské povaze si vysloužil přezdívku „divný Janko“.

Narodil se 24. dubna 1822 v Liptovském Mikuláši v tehdejším Uhersku do rodiny krčmáře a  řezníka. Vyrůstal pod vlivem milující matky a drsného otce, který se prý k rodině choval hodně hrubě. Podobným způsobem pak se svou rodinou zacházel i sám spisovatel ve svém ne příliš šťastném manželství.

Základní vzdělání získal v Liptovském Mikuláši, následně v letech 1835–1837 navštěvoval gymnázium v Gemeru a pak odešel na tři roky na lyceum do Levoče. Roky 1841–1842 strávil studiem v Kežmarku, až se nakonec dostal na lyceum v Bratislavě.

Aktivně se zapojoval do aktivit Ústavu řeči a literatury československé a byl významným a horlivým podporovatelem Ľudovíta Štúra (jistý čas u něj dokonce i bydlel). Spolu s ním se snažil o pozvednutí ducha slovenského národa. Věřil v lepší budoucnost, kterou mělo zaručit právě vzdělávání lidu a seznamování ho s vlastními dějinami, kulturou, potenciálem.

Právě v tomto období vznikají jeho básnické prvotiny, které jsou psané jak v češtině, tak i ve spisovné slovenštině. Ľudovít Štúr ho označil za netalentovanějšího básníka. Podobně jako všichni štúrovci i Janko Kráľ doufal, že jednoho dne bude jeho národ svobodný. A právě tyto myšlenky se v jeho tvorbě projevily.

Situace na škole se časem pro Ľudovíta Štúra stává složitou a končí jeho propuštěním. V prosinci 1843 byl zbaven svého postu. Na protest proti tomuto kroku ze studií v roce 1844 odešlo 22 jeho žáků. Byl mezi nimi i Janko Kráľ, který se rozhodl do školy už nevrátit.

Nastupuje jako mladý praktikant v advokátní kanceláři v Pešti v kanceláři radikála Augustína B. Vrchovského. Od roku 1845 začíná cestovat a navštěvuje Dolní zem, Bělehrad a pravděpodobně byl i v Turecku. Někdy v tomto období se jeho vztahy se Štúrem zhoršují. Jejich názory ohledně způsobu dosažení svobody slovenského národa se rozcházely. V dopise ze 17. září 1845 Štúr uvádí, že Janko Kráľ mu poslal „impertinentný a grobiansky“ list, ve kterém kritizoval Národné noviny. Noviny, které měl na starosti právě Ľudovít Štúr.

Roku 1847 se vrací zpět k Vrchovskému, ale už rok na to se aktivně zapojuje do revoluce. Pobuřoval lid a žádal jej, aby se nebál bojovat za svá práva. Za tyto aktivity byl spolu s učitelem Jánem Rotaridesem uvězněný v Šahách a Pešti. Po propuštění se znovu vrhl na organizování odboje, a tak opětovně skončil ve vězení. Byl odsouzen k trestu smrti, avšak nakonec byl omilostněn. Když byl puštěn na svobodu, odjel do českého Hulína za přítelem. Po nějaké době se opět v plné síle staví za své ideály a v listopadu 1849 se stává kapitánem dobrovolnického sboru.

Po porážce revoluce začíná pracovat jako vládní komisař v Balážských Ďarmotách a pomáhá vládě při identifikaci maďarských povstalců. Roku 1854 byl přeložen do Čadce a o čtyři roky na to se stěhuje do Martina. Od roku 1860 působil jako pomocný úředník, soudný adjunkt v Klášteře pod Znievom a od roku 1862 jako přísedící u soudu Tekovské župy ve Zlatých Moravcích. Po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 je propuštěn ze státních služeb, a tak začíná pracovat v advokátních kancelářích.

23. května 1876 umírá na tyfus právě ve Zlatých Moravcích. O místě, kde je pohřben, se dodnes vedou diskuse. V Liptovském Mikuláši, v tzv. Seligovskom domě, se nachází Muzeum J. Kráľa a ve Zlatých Moravcích jeho památník.

Jeho díla můžeme najít volně dostupné ke stažení na internetových stránkách: http://zlatyfond.sme.sk/autor/69/Janko-Kral


Dílo

V osobní zpovědi spisovatele, kterou představuje báseň Orol tatranský, jež vyšla poprvé v roce 1845 v příloze Slovenských národních novin, se nám vyznává ze svých smutných myšlenek. Touží po osobném osvobození, avšak na konci si uvědomuje, že s sebou svoboda přináší i osamělost a smrt:

„Ja strechy nemám, ja kde sadnúť nemám,
hrom mi ukáže miesto, kde ležať mám.
Okolo mňa sa chmáry, hromy vijú,
ja letím, letím, kým ma nezabijú…“

V básni Duma bratislavská reaguje na suspendování Ľudovít Štúra ze svého postu na bratislavském lyceu, kterého tu označuje za „srdce“ či „jadro“ slovenského národa.

„Nenivočia, netnú, nerúbu, nekolú;
ale srdce berú slovenskému kolu;
(…)
Ej, páni na zámku, to vy dobre vedzte,
keď ste jadro vzali, škrupinu si zedzte!“

O svých buřičských aktivitách a čase stráveném ve vězení napsal  báseň Šahy. Na své propuštění z vězení zase reagoval dílem Jarná pieseň.

Divný Janko a zakliata panna vo Váhu je považovaná za jedno z nejhodnotnějších autorových děl a také patří k nejznámějším slovenským baladám. Hlavní hrdina je osamělý, nepochopený a odcizený ostatním lidem. Neví, jak se včlenit do společnosti. Jak žít. Nakonec se nechává okouzlit zakletou pannou a smysl nachází v její záchraně, a tak se vrhá uprostřed noci do Váhu, aby ji osvobodil. Tak jako mnoho jiných však umírá, protože nedodržel slova pověsti, podle které si všechno oblečení musí obrátit naruby. On však zapomněl na měšec na tabák.

Postava divného Janka nám připomíná samého autora, který se také snaží někoho zachránit. A tím někým je slovenský národ. Zakletý, podrobený. Avšak Jankovi se to nepodaří a pokládá svůj život při pokusu o toto osvobození.

„Išiel Janík, išiel paničku odklínať —
ale nemal šťestia, musel tam zakapať.
Do vodičky skočil, múď si neprevrátil —
Janík mladuštičký svoj život utratil.“

Přehled díla

Kvet
Orol
Duma bratislavská
Duma slovenská
Výlomky z Jánošíka
Jarná pieseň
Šahy
Slovo
Povesť
Zakliata panna vo Váhu a divný Janko
Bezbožné dievky
Kríž a čiapka
Skamenelý
Dráma sveta
Ponášky
Rozprávka o chorom kráľovi a zlatom vtáčikovi
Prvotiny
Kristus
Pieseň bez mena
Dve staré pesničky
Dunaju náš tichý…
Pesnička na kare ku cti zosnulému Jankovi Tomesovi, duši slovenskej — držanom —  povedaná od Janka Kráľa
Vysokourodzenému pánovi pánu Ďurkovi Košuthovi od Janka Kráľa
Hlásnik národa
Dva orly
Duma
Krivoprísažnica
Túženie
Duma dvoch bratov
Návrat
Krajinská pieseň
Tri vŕšky
Piesne
Slovenská duma
Krakoviaky dobrovoľníkove
Duma Kolárova
Zabitý
Verše
Orol vták
Žatva
Jarmok
Podvečer
Syn pustatiny
Choč
Štít
Pán v tŕní
Zverbovaný

Janko Kráľ patřil k těm, kteří nejenom řeční. Věděl, že slova jsou mocná zbraň a dokážou porazit hodně nepřátel, ale někdy nepomohou, někdy se jenom odrážejí a nevyslyšená se k nám vracejí. A právě tehdy člověk musí převzít na sebe odpovědnost a být připraven vyjít do boje. Toho se on nebál. Jak čteme v jeho baladách, věděl, že ho tento boj může stát život, ale přesto to nevzdával. Rval se za jiné. Rval se za svůj národ.