Hlasy z hořících domů

Recenze

Vytvořeno 15. 8. 2011 2:00

Autor: Alena Štouračová

Lidice, Ležáky, Český Malín, Ploština, Prlov, Zákřov nebo Javoříčko. Tyto české vesnice mají něco společného. Během nacistického řádění na území Čech, Moravy a ukrajinské Volyně zde přišly o život stovky nevinných lidí z řad českého civilního obyvatelstva. I když od konce druhé světové války uplynulo více než šedesát let, na tyto hrůzné zločiny bychom ani teď neměli zapomínat.

Za memento zmíněného válečného utrpení lze označit novinkovou knihu Hlasy z hořících domů publicisty a spisovatele Romana Cílka, historika a spisovatele Karla Richtera a publicisty a spisovatele Přemysla Veverky. V této knize, která dosud v rámci původní české literatury faktu chyběla, se detailněji dozvíme o bolestných osudech českých mužů, žen, dětí a starců, jež zahynuli v plamenech, byli zastřeleni nebo následně posláni do plynových komor.

Sedm vypálených obcí, sedm kapitol. V každé z nich je uvedena osobní výpověď přeživších, historicko-společenské zasazení události do širšího kontextu, rozsáhlá fotodokumentace a především – velmi emotivním popis celé tragédie.

Nenalezneme zde pouze strohá fakta a stručný popis, ale setkáme se hlavně s konkrétními příběhy lidí, kteří byli zavražděni, nebo naopak s těmi, kteří měli to štěstí, a nacistické běsnění (zpravidla šťastnou souhrou náhod) přežili.

S ohledem na všech sedm brutálních zločinů, spáchaných během války na českých civilistech, autoři při přípravě knihy prozkoumali známá historická fakta – a to z nadhledu současnosti – a doplnili je novými poznatky, které umožnily prohloubit jejich dramatičnost a výstižnost.

Kniha Hlasy z hořících domů, vzdávající hold památce nevinných českých lidí, je psána velmi emotivně. Z jejích řádků čiší až jakési rozhořčení nad válečnými zločiny, jež měli na svědomí (nejen) nacisté. Ani samotný (český) čtenář nemůže knihu vnímat s odstupem. Jako by se dostal přímo na místo, kde se válečný masakr odehrál, stal se jeho součástí, a řádek po řádku tak vnímal velmi intenzivně.

Velkým přínosem knihy jsou podložená (a nijak nezkreslená) historická fakta, emotivní výpovědi svědků a bohaté archivní materiály. V Hlasech z hořících domů tak například nalezneme fotografie obcí a jejich obyvatel před masakrem, anebo fotografie vypálených vesnic. Na závěr každé z kapitol nechybí seznam všech nešťastníků, kteří během nacistického běsnění povražděni.

Kdy mladý člověk přestane být dítětem? Když prožije něco, o čem ví, že nikdy nezapomene. Pro mne se takovým přelomem stal čtvrtek 19. dubna 1945. Bylo mi tehdy devět, z okna školy tady u nás ve Vysokém Poli, kde žiji dodnes, jsem už kolem poledního viděl projíždět německá vojenská vozidla. Zmocnila se mne podivná úzkost. A nebyly to jen plané dětské obavy. Vyučování skončilo kolem třetí odpolední a v té době lidé ve vsi s úděsem v očích pozorovali, jak se k nebi valí dým z lesů, kde se nacházela nepříliš vzdálená Ploština. Hned jak odpoledne skončilo vyučování, utíkal jsem do našeho stavení, abych se dozvěděl, co se stalo s mými bratry. Devatenáctiletý Josef byl v pořádku, špatně to však dopadlo s o něco starším Františkem, který se doma skrýval před povinným nástupem na práci v Německu. Františka spolu se strýcem Janem Machů sebrali Němci rovnou z pole a odvlekli na Ploštinu. Strýc tam nahoře prošel ohněm a se štěstím to přežil, bratrovi se uniknout nepodařilo. Z Ploštiny jsme si mohli odvézt jen ohořelé tělo. A tehdy… právě tehdy jsem zcela určitě přestal být dítětem, což si jako pětasedmdesátiletý muž, který má Ploštinu pořád na dohled, naplno uvědomuji.

Stanislav Machů, svědek masakru v Ploštině

(Cílek, Roman – Richter, Karel – Veverka, Přemysl: Hlasy z hořících domů. Nakladatelství XYZ: Praha, 2011, s. 175.)

Knihu Hlasy z hořících domů vydalo nakladatelství XYZ