Svoboda v sebe a v sobě

Recenze

Vytvořeno 28. 10. 2014 2:00

Autor: Štěpán Cháb

Hledat svobodu. Toužit po svobodě. Odhalovat šalebné tanečky sebe samého, které se snaží dostat pod dohled. Které chce být opravováno, naváděno, ovládáno. Snad je to daň z toho, že jsme živočichové společenští. Že máme tendence se houfovat a tím podléhat většině nebo inklinovat k obdivu k nějaké celebritě. Ať už kulturní nebo politické. Většina z nás má potřebu přilnout k většině. Erich Fromm ve své knize Strach ze svobody popisuje psychologii útěku před svobodou, před vlastním osudem, před vlastní zodpovědností a osobností. Popisuje ji na příkladu historie a to historie náboženských skupin, Hitlerovy říše a tržního kapitalismu.

Ve své knize Strach ze svobody Erich Fromm nezůstává jen u psychologického popisu vybraného tématu, ale zaměřuje se na něj i ze sociologického a ekonomického hlediska. Obsáhne tak daleko větší šíři, nežli myslitelé, kteří se na problém dívají jen přes jedny brýle. Dokáže tak obšírněji a vpravdě důkladněji obejmout téma a říci o něm něco podstatného.

O Frommovi je známo, že patřil mezi levicově smýšlející myslitele. Proto je i často odsuzován a není mu dáván takový prostor. Přitom jeho pojednání o svobodě a o útěku před ní je zcela zásadním dílem. Autorova levicovost je cítit až v poslední kapitole, kde pojednává o kapitalismu. Pojednání o kalvinismu a luteránství, vášnivé odsouzení a vysvětlení Hitlerovy epochy, to vše je podloženo skutečným bádáním v nitru doby, kterou Fromm popisoval. Jeho pojetí sadismu a masochismu, aplikovaných na celý národ nebo náboženský směr, nemělo chyby. Jen škoda, že se autor nezaměřil i na stalinistický komunismus. Jistě by i v této epoše historie došel k překvapivým závěrům. Snad za to může tehdejší oslava stalinského bolševismu jako zachránce Evropy, jako pokořitele Hitlera a jeho zla.

Ač autor pojednával o velkých dějinách z pohledu psychologie, kniha je určena obyčejnému člověku, individualitě, která by se v popisovaném chodu dějin měla najít a sledovat svou vlastní snahu ukrýt se před možností být zcela svobodný. Protože inklinuje-li člověk k útěku před svobodou, inklinuje logicky k útěku od něčeho k něčemu. V mnoha případech se může i zdát, že člověk utíká za svobodou, a přitom se řítí do chřtánu despocie, do okovů nesvobody. Jít s davem je tedy dobré, sem tam, když je sleva na salám. V jiném případě je dav většinou strháván k fanatismu.

Je potřeba počítat s jedním zásadním faktem. Člověk se děsí izolovanosti. Osamění. Odmítnutí. A proto radši popře svou vlastní osobnost, jen aby byl aplaudován, přijímán, chválen. Ale kvůli tomu je schopen jednat zcela zaslepeně, pod vlivem fanatické myšlenky, ideologie, zvůle několika sadistických chovanců ústavu našich dějin.

Nesmírně zajímavý pohled měl Fromm na problém tzv. normality. Ve společnosti je normalita brána jako standard, jako něco, co činí člověka zdravým a společnosti prospěšným. Tento náhled autor zcela bez problému vyvrátil tvrzením, že konformní, normální člověk je vlastně člověk, který svou osobnost, svou spontaneitu potlačil ve prospěch společnosti. Tzn. že ji potlačil proto, aby se měl ve společnosti pohodlněji…, aby byl ve společnosti. Fromm se ptá, zda je normalita skutečně vyjádřena popřením vlastní individuality a zda se tedy jedná právě o normalitu? Protože normální člověk potlačil svou přirozenost jen proto, aby byl společností uznán. Na druhou stranu neurotik, člověk cítící se ve společnosti minimálně překvapeně, neustále bojuje o svůj díl osobnosti, nedokáže se podřídit většině, protože jeho osobnost je příliš průrazná. Z čehož i plyne neuróza. Nesmíření se se stavem bytí, ale jeho neustálé vzpírání se, hledání sebe sama (a nekonečné nenacházení). Ona normalita, přizpůsobení se vnějším tlakům společnosti, je útěkem před svobodou vlastní osobnosti. Útěkem od sebe sama.

Fromm v závěru knihy nabídl několik směrů, kterými by se společnost měla vydat. Kam směrovat. Jak dosáhnout toho, aby svobodní byli všichni. Nebo alespoň jak dosáhnout toho, aby společnost byla jako celek tvořena svobodnými jedinci. Tyto myšlenky byly mírně zavádějící. Fromm ukázal směr, ale zároveň zamlčel další vlivy a komplikace, které tento směr výrazně nabourávají, neumožňují jej. From tak pracoval s možnostmi, které se mu výrazně hodily do krámu, ty, které se mu do krámu nehodily, prostě nezmínil. Ignoroval je. Přesto je kniha Strach ze svobody nesmírně zásadní a podnětná.

[1] FROMM, Erich. Strach ze svobody. Vyd. 1. Praha. Portál, 2014, 224 s. ISBN 978-80-262-0615-6.