Na stropě jsou dveře

Recenze

Vytvořeno 15. 12. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Se Zuzanou Brabcovou jsme se setkali nedávno v recenzi její předchozí knihy Rok perel (recenze ZDE), která se v tomto roce dočkala již druhého vydání. Vydavatelství Druhé město tak čtenáři umožnilo bezprostředně srovnat knihu datovanou rokem 2000 s novým románem nazvaným Stropy.

Co můžeme vidět na stropě, když nehybně ležíme nekonečně dlouhou dobu na zádech a jediné, co máme na práci, je civět, pouze civět. Můžeme si třeba představovat dveře a za každými dveřmi nekonečné množství variant reality – minulé i budoucí. Při pohledu na jednotvárnou běl stropu si můžeme vybavit události, které nás kdysi dávno potkaly nebo možná ani nepotkaly, mluvit s příbuznými, jež jsme neviděli spoustu let, vyjasňovat si s nimi vztahy, což jsme určitě měli už udělat dávno. Stop může být podlahou, stěnou, promítacím plátnem nebo vstupem do imaginárního světa.

Děj románu Zuzany Brabcové je velmi jednoduchý a lze jej shrnout do několika vět. Ema Černá, hrdinka knihy, se dostává na psychiatrické oddělení nemocnice, kam je převezena kvůli léčení závislosti. Před jejím vnitřním zrakem postupně defilují lidé, které zná a kteří zasáhli do jejího života – bývalý manžel Dalibor, dcera Rybka, přítelkyně Dita, bratr Petr Popel. V Emině mozku obluzeném medikamenty se odehrávají zmatené útržky vzpomínek a příběhů na hranici reálna a fantazie. Autorka vše vlévá do jednoho kotlíku, řádně zamíchá, a vaří originální literární eintopf. Z něj jako pára mlhavě vystupuje hrdinčin život, její rozchod s manželem, lesbický vztah s Ditou i problematické soužití s dcerou.

Společné rysy s předchozím románem Rok perel jsou více než nápadné. Ema má podobné problémy se závislostí jako Lucie, stejnou sexuální orientaci, stejný věk. Dvanáct let, jež uběhly mezi oběma romány, se na hrdince příliš neprojevilo. Autorka, která v Roku perel byla vrstevnicí své hlavní hrdinky Lucie, hledí nyní na Emu z perspektivy starší a zkušenější sestry. Ve Stropech ale autorka nestaví do popředí zklamání ze svého vztahu a destrukci osobnosti, nastartované jeho rozpadem. Naopak, pozornost Zuzany Brabcové je upřena na následky, ne na příčiny.

Román vyprávěný jako v halucinačním oparu přechází často až do surrealismu a obsahuje řadu symbolů. Význam některých předesílá obrázek na přebalu knihy – fragment slavného triptychu Hieronyma Bosche Zahrada pozemských rozkoší. V Emině mysli je zahrada léčebny onou Zahradou, ve svých fantaziích vidí jednotlivé detaily obrazu, ty se stávají organickou součástí jejích vzpomínek, pseudovzpomínek i halucinací. Symbolika Boschovy Zahrady ale není hlavním stavebním kamenem textu. Objevují se i méně intelektuálské a pochopitelnější znaky, jako třeba odpor ke špenátu v různých variacích. V léčebně, za mříženi, logicky přichází na řadu téma svobody a otázka, s čím se tato idea pojí u různých lidí. Ema a její spolupacientka Marie se při pohledu ze zamřížovaného okna dostávají k úvahám, co je vlastně za ním.

„Za oknem je pizza Hawai, ohromná jako kolo od vozu.“
„Za oknem se do nedohledna rozprostírá Sahara.“
„Za oknem je vana s pěnou.“
„Za oknem je záchod, co se dá zamknout.“
„Za oknem je ticho. Absolutní. A vichrovanou, vichrovanou…!“
„Tam za oknem,“ pokračuje Marie, ale náhle se zarazí a odtrhne tvář od skla; zatímco jednu tvář, prasklou a skleněnou, obrací k Emě, ta druhá, klidná a mírná jak výřez krajiny, zůstala viset na okně.
(Brabcová,Z. Stropy. Brno: Druhé město, str.153-154)

Zuzana Brabcová si vytvořila svůj osobitý vypravěčský styl, kladoucí důraz na relativizaci a individuální interpretaci skutečnosti okolo nás. Není to jen svoboda, již každý vnímá po svém, ale i obrazy evokované fádní strukturou stropu. Autorka smazává rozdíl mezi slovy a předměty, transformují se a volně přecházejí jeden v druhý. Po dvanácti letech však vypráví stejný příběh.

Knihy Stropy vydalo nakladatelství Druhé město