Edelman - Tatrman

Recenze

Vytvořeno 26. 3. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Zdání může klamat. Lidé, působící navenek sebejistým dojmem, jsou uvnitř často nejistí, o to více se snaží slabost kompenzovat vnější tvrdostí a bezohledností. Pokud budeme sami k sobě upřímní, musíme si to přiznat. Ne, že by nám takové poznání k něčemu bylo, pouze v romantických filmech se hlavní hrdina vypne k nevídaným výkonům poté, co se vyrovná s vlastní slabostí. Cochcárna spisovatele Jiřího Bigase o lidských nejistotách nevypráví tak optimisticky ani romanticky.

Některé čtenáře asi nejprve zarazí samotný titul, je možné, že některým bude evokovat cosi neslušného. Ani z vysvětlení na přebalu knihy nebude moc moudrý, neboť se tam hovoří o nošení masek. K tomu se ale dostaneme později. Slovo cochcárna je ve skutečnosti vytvořeno spojením „dělat si, co chceš“. Bylo v určité době minulého režimu s oblibou používáno v případech - velmi častých – kdy akce, úkoly i instituce byly natolik formální, že lidé v nich si dělali co chtěli. Hlavně, že něco dělali, vykazovali činnost a pobírali odměnu.

Soudce Petr Man je pacientem psychiatrické léčebny. Doktor Šamánek v rámci terapie trvá na tom, aby si své myšlenky zapisoval. Prostřednictvím zápisků do útlých sešitů se soudce dostává hlouběji do svého nitra a bere s sebou i čtenáře. Při této cestě naráží na několik momentů, které formovaly jeho život. Prvním je hluboce věřící rodina, jejíž víru posílilo i to, že všichni přežili koncentrační tábor. Jim dává život ve víře smysl – jak by mohli přežít, kdyby nad nimi nedržel svou ochrannou ruku Bůh? Petr takovou zkušenost nemá, pro něj je Boží existence něčím abstraktním, postava kněze, jenž mu v dětství měl spojení s Bohem zprostředkovávat, se ve soudcových vzpomínkách redukuje na protivného starého muže, kterého při zpovědích zajímá jen to, jestli „na sebe nesahal“. V dětské duši vzniká podivná představa laskavého Boha nechávajícího trpět duše ve věčném zatracení za jakýkoliv malý prohřešek. Jediné, co Petra nutí k pravidelným návštěvám kostela, je rodina a myšlenka „co by tomu řekla bibinka“. Bibinka je dětská zkomolenina slova babička. Rodinná tradice Petra vede ke sňatku s katoličkou, jejich manželský život je pro něj naprosto neuspokojivý.

Petr Man není typ věřícího člověka podle obrazu, jaký by nám církev ráda prezentovala.

Jeho základní charakteristikou je poživačnost - v dětství potlačovaná - později narůstá do extrémních rozměrů. Jeho povolání mu k tomu dává prostředky a zároveň ho vystavuje pokušení, kterému bez dlouhého uvažování podléhá. Bere úplatky za odkládání a průtahy, zajišťující některým lidem beztrestnost. Peníze mu dávají iluzi, že si může všechno a všechny koupit. S pocitem moci přichází arogance, ale také deprese. Má vše, ale nemluví s ním Bůh. Obraz dialogu s Otcem v něm zůstává jako reziduální představa, kterou není s to intelektuálně modifikovat. Další momenty vedoucí k soudcově pobytu v psychiatrické léčebně se v zápiscích objevují vzápětí. V jeho životě se objevuje milenka, krásná, svůdná, zároveň vulgární a rozporuplná tak, že ji říká Lůca a Lucinka, dvě ženy v jednom těle. V Petrovi vzrůstá agresivita, vytryskávající v podobě napadení prostitutky, kterou téměř zabije.

Ani napadení prostitutky není posledním impulsem k soudcově umístění do psychiatrické léčebny, ale nemusíme celou tuto cestu absolvovat společně. Jiří Bigas vytvořil antihrdinu, soudce přežívajícího z jednoho režimu do druhého, pro kterého je práce pouze formálním zdrojem velmi dobré obživy a moci nad jinými lidmi. Od dětství je deformovaný nucenou vírou, pro kterou nemá ve své duši místo. Víra pro něj znamená život na kolenou, peníze cestu, jak se z kleče zvednout. Takový okamžik není jen otázkou peněz, ale i rozhodnutí a odhodlání se osvobodit. Petr Man ale takový krok duševně nezvládá, chybí mu pokora a místo vnitřní svobody obrací svou agresi proti celému světu a nakonec i proti sobě.

Petra Mana doplňuje blíže neurčená postava Petra Edelmana. Autor nechává skutečné spojení obou Petrů na fantazii čtenáře. Jen naznačuje, ale je to chabá nápověda, protože Edelman vystupuje v knize pouze prostřednictvím Mana, ten o něm říká, že je duševně zaostalý, že ho zabil, že na něj spolužáci pokřikovali Edelman – Tatrman. Čtenář takové řeči nemůže brát jako zcela důvěryhodné. Jinou nápovědu může čtenář, stojí-li o to, najít v německém překladu slov man a edel.

Vztah Mana a Edelmana Bigasovu Cochcárnu doplňuje a ozvláštňuje, není nosným prvkem, důležitá je osobnost hlavního hrdiny. Něčím je tuctový, něčím je zvláštním. S lidmi, dávajícími na odiv svou moc a své peníze, se setkáváme neustále. V hloubi duše doufáme, že peníze ani moc nikomu štěstí nepřinesou a arogance se vrátí zpět jako bumerang. Snad na to věří i Jiří Bigas, a jeho kniha je vyjádřením jeho víry.

Knihu Cochcárna vydalo nakladatelství Dauphin