Matky Pavola Rankova

Recenze

Vytvořeno 6. 7. 2013 3:00

Autor: Jana Semelková

Každá žena je dcerou, každá je matkou, všechny ochraňují vlastní dítě a stávají se z nich v ohrožení lvice, tehdy jdou přes mrtvoly, i přes vůli svého dítěte.

Hrdinky historického románu Pavola Rankova Matky prožívají mateřství v hraničních situacích. Stěžejním osudem, který sledujeme, je příběh Zuzany Laukové, mladičké dívky, jež na konci druhé světové války miluje až za hrob partyzána Alexeje. Její láska se pranic nelíbí Zuzanině matce, byla by ráda, kdyby se nějak „zbavily“ toho bolševika. Ale Zuzka je zamilovaná, nedá si říct, v náručí svého milého je šťastná. Ne nadlouho. Němci Alexeje dopadnou jedné noci u Zuzanina domu a zastřelí ho.

Zuzanina matka zdá se být s vývojem situace spokojena, netuší, že dcera čeká dítě a že s koncem války přijdou nečekané strasti. Rusové Zuzanu zatknou, podle dokladů z gestapa měla právě ona udat Alexeje, který byl zásobovačem partyzánského oddílu. Pro všechny se stala zrádkyní, nikdo ji nemínil vyslyšet. Je s Němkami a Polkami zavlečena do sovětského gulagu, ve kterém se jí podaří přečkat osm dlouhých let neskutečného strádání a ponižování.

V lágru porodí syna. Aby jí nebyl odebrán a převezen do sovětského dětského domova, přistoupí na nátlak lágrové velitelky Iriny a vzdá se ho v její prospěch. Irina se stává adoptivní matkou Zuzanina syna. Jí pak dovolí, aby dítěti byla nablízku, žárlivě ji však ničí krutými tresty, jakmile jen pocítí, že úředně její Ljoša nějak víc tíhne k ťotě Zuze.

Dvacátého šestého, tedy v den svátku svatého Štěpána, prvního mučedníka, jsem si připomínala smutné výročí smrti svého snoubence Alexeje. V ten den si mě Irina předvolala do kanceláře. K velitelce jsme chodily jen výjimečně, takže jsem hned věděla, že jde o něco důležitého, a důležité znamenalo v lágru nedobré. Snažila jsem se utěšit, že si mě předvolala jenom proto, abych jí uklidila, ale dobře jsem věděla, co mě asi čeká. Zmocnila se mě taková úzkost, že jsem sotva dokázala přimět své nohy, aby šly. Nemohla jsem ani polknout a dala se do mě taková zima, že jsem se třásla jako osika. Přitom to ráno začala obleva a místo sněhu se z šedivých mraků valily proudy vody.
„Lavkovna, víš, co čeká tvoje dítě?“ zeptala se mě hned Irina.
Mlčela jsem.
„Tak víš?“
Z té beznaděje se mi v hlavě zrodil jakýsi naivní nápad, abych se pokusila předstírat, že o ničem nevím nebo že nerozumím rusky, a tak získala čas.
„Tvoje dítě dovršilo tři měsíce a to znamená, že by se o něho měl začít starat sovětský stát… teda dětskij dom. Takové jsou předpisy, to nezáleží na mně, ani na… doktorovi.“
Stále jsem mlčela. Mátl mě velitelčin nezvykle tichý hlas, zněl, jako by se zbavovala zodpovědnosti nebo se dokonce omlouvala. Napadlo mě, že teď bych ji asi mohla i poprosit, aby mi dovolila vrátit se k synovi, protože v nejbližších dnech, možná dokonce už dnes, ho ztratím.
Lejtenant popošla k oknu.
„Nejdřív tolik sněhu a teď prší. Nesplním prosincový plán,“ povzdechla si, ale vzápětí jako by se vzpamatovala ze své vlastní slabosti a přísně mi nakázala: „Sedni si!“
Sesunula jsem se na gauč. Irina přistoupila ke svému stolu. Přeměřila si mě pohledem a potom se začala prohrabovat v papírech. Několik jich vytáhla a rozložila na stole.
„Když podepíšeš prohlášení, že se vzdáváš svého syna, osvojím si ho.“
Chvíli mi trvalo, než jsem začala chápat přesný smysl jejích slov.
„Co se na mě tak hloupě díváš? Řekla jsem to přece jasně. Tady podepiš, že se vzdáváš svého syna, a já si ho osvojím.“
(RANKOV, Pavol. Matky. Brno: Host, 2013. s.137-138.)

Po smrti Stalina je Zuzana amnestována a může se vrátit na Slovensko. Bez syna, ten je občanem Sovětského svazu a kolem krku nosí pionýrský šátek. Ona se nevzdává, o své dítě bojuje dál. Po návratu do vlasti se okamžitě obrací na sovětské velvyslanectví. Po dlouhých peripetiích, odmítavých postojích úředníků, novému ponižování, osočování ze zrady, se konečně dopátrá pravdy. S hrůzou zjistí, že Alexeje udala její vlastní matka, která tím chtěla uchránit své dítě, ji, před pohanou. Nešťastná Zuzana donutí matku, aby se přiznala, bez přiznání by totiž Ljošu domů sovětské úřady nepustily. Zuzanina matka je zatčena a odsouzena k třináctiletému trestu, Zuzana se cítí všelijak – trpí tím, že matku donutila k přiznání a odsoudila ji tak ke káznici, současně se těší, že konečně bude žít se svým synem. Alexej její radost nesdílí, nelíbí se mu, že ho odtrhli od Iriny a odvezli za Zuzanou na Slovensko. Nejradši by měl obě své matky, Irinu i Zuzu, vždyť obě má rád a navíc nemá otce, proč by tedy nemohl mít dvě maminky?

Minulost se propojuje se současností prostřednictvím studentky Lucie Herlianskoué, které Zuzana Lauková svůj silný životní příběh vypravuje. Tento osud staré ženy se má stát základem studentčiny magisterské práce. Lucia se k Zuzaně upne víc, než jí dovoluje vědecká metoda práce. Možná je to i tím, že sama řeší vlastní těhotenství. Studentčin profesor a vedoucí diplomové práce i vlastní matka jí naléhavě doporučují interrupci. Dívka nesouhlasí, nakonec uteče z domova a nechává svou matku bez povědomí o vlastním pobytu, trestá ji tak za to, že jí nechce dovolit stát se matkou. Nemíní chápat matčiny důvody, nehodlá je přijmout, dítě chce stůj co stůj, ale současně sobecky předpokládá, že jí matka bude pomáhat. Utíká k staré paní a vlastní matku nechává žít ve strachu o své dítě…

Pavol Rankov nám zprostředkoval příběh silných a tvrdých žen vůči svým matkám, zároveň však bojácných a křehkých ve vztahu k vlastním dětem. Jednotlivé linie románu probíhají vedle sebe zdánlivě nezávisle, avšak v pravém okamžiku se prolnou a vytvoří jeden jediný dlouhý příběh. Příběh matek a dcer, které se stávají matkami. Rankov je ve svém románu věcný, stručný, střídá detail s širším rozhledem, nepřehání při líčení hrůz, kterými jeho hrdinky procházejí. Díky tomu z příběhu neční patos, líčení nepůsobí křečovitě a upjatě. Naopak díky jednoduchému stylu vyprávění, jež je proloženo ruskými, polskými i německými výrazy a přesně odpovídá charakteru vyprávějící ženy, se zlo, závist, strach, pokora i odvaha objevují jako dané stavy, naprosto přirozeně odhalují složitost lidského chování a jednání v mezních situacích. Umným střídáním minulosti se současností podněcuje autor čtenářův zájem číst dál, hledat východiska a cesty z těžkých situací, chápat a odpouštět spolu s hrdinkami. Možná v pasážích, kde studentka s docentem rozebírají části její diplomové práce, se zdá být jazyk až příliš odborný, ale právě v kontrastu s prostou výpovědí hlavní hrdinky odhaluje charaktery mnohem působivěji, než by dokázal ukázat mnohostránkový popis postavy.

Silný příběh o silných ženách. Všechny chtěly a chtějí chránit své děti. Někdy za cenu oběti nejvyšší – vlastního zatracení ze strany potomků.

Knihu Matky vydalo nakladatelství Host