Topolovo na piedestal vyzdvižení

Recenze

Vytvořeno 4. 9. 2013 3:00

Autor: Štěpán Cháb

Teď tleje. Jeho tělo rozežírají červi, maso dokonalého básníka a hudebníka prochází metabolismem nižší formy života, evoluce je potvora a červy, tu havěť recyklační, nenaučila trpět s uměleckým potenciálem, jen neurvale požírat. Už hnije nádherný jazyk Topolův předepsané dva metry pod zemí, hnije a puch se střádá, kulminuje, vstřebává se sám do sebe. Jen maso, odpadní produkt života, které bylo, tvořilo. Ječet, že život stojí za hovno, protože bolí, zoufale, zrůdně, bezdůvodně. Nejen v těle je tma. Jako pes, kniha mrtvého Filipa Topola. Bojíte se vlastní smrtelnosti? Měli byste.

Povstaň, ó duchu blaženství, a pohleď na nehodnou čeládku, jeden zemřel, aby se druhý mohl narodit, kostky osudu, ta trapná Césarova hra na pomíjivost, jsou v pohybu. Zařvat. Bolí to. Strašně to bolí. Bolí to tak, až člověk přestává cítit.

Recenze z pohledu osmiletého kloučka: „Mamí, já se bojím, za skříní něco je!“ „Neboj, hlupáčku, to jen chrčí hlasivky zemřelého, spi už.“

Kniha Jako pes je souborem tří povídek. Fragmentů. Výkřiků, abychom vyzněli více undergroundově. Hra se slovy, která je popsána v kárném posudku přídavným jménem krhavý, nežli hravý. Děti byste s takovou hrou na pískoviště nepustili. Cáry vět v ní povlávají ve větru zklamání ze života, z otupělé povinnosti žít, kolem kterých lze projít s lhostejností a přesto se přichytí a začnou se vhryzávat do povědomí. Tu sedí hlas, jako když řežou cirkulárkou týden mrtvého. I z něho vyjde vzdech naplněný puchlostí a smradlením.

Kolem všech tří povídek se motá alkoholické omámení. Onen pangejt Topolova života, o který co krok zakopával. Destrukcí vlastního života vystavěl velikost celému lidstvu. Všechny tři povídky jsou sepsané během Topolova mládí, kdy, naplněn ambicemi a nezdolnou, ač značně dekadentní, chutí žít, jednu z povídek zatoužil i knižně vydat. Opečovávaný něžným obdivem chartistického klubu zhýralců, nastartoval svou kariéru hudebníka už ve čtrnácti letech, aby se mohl nespoután rozvíjet svým směrem, tedy směrem svobodného ducha v nesvobodné společnosti, která fronty na banány pomalu vyměnila za fronty s exekutory, kdy život si plynul, jako by byl někým zvráceným naplánován. Topol nežádán, tvořil a dodával tak prostoru, co jeho jest. Vždyť líbaní lidé se většinou nakazí syflem, chladných frigidních si nevšímaje. Láska s sebou nese jistá rizika a i Topolova tvorba dopadá na dlažbu líček toužících, nikoli zmateně pobíhajících.

Stylisticky je kniha rozčleněna do tří částí. První část je jásavě nedostatečná, Topol se naučil používat slova zároveň s psacím strojem a výsledek předložil. Druhá část ztratila část své jásavosti, ale nasála krásu vlastní mateřštiny, kterou začal mladý Topol z literárního hlediska používat, skutečně používat, v celé její nádheře. Druhá část je naplněna prýštící imaginací a jemnými tendencemi používat v textu absurdní humor s poukázáním na fakt, že vlastně celý lidský život je jen pitomou variací různých absurdit. Upadat do otupělosti, aby člověk mohl být více svěžím? Ale proč ne. Třetí část je pak v tradičním duchu tehdejšího hnutí podvracečů režimu mírně pesimistická, vyjadřujíc beznaděj spojenou s vnitřním rozkladem a rozkladem vnějším. Až na první část je kniha vyzrálou ukázkou Topolova literárního talentu, který se ovšem vlepil do jeho hudební dráhy.
Neméně důležitý je i grafický vizus knihy, který je až překvapivě povedený. Viktor Karlík se dokonale trefil svým obrazovým ztvárněním do ducha knihy, což se málokdy povede.

Knihu Jako pes vydalo nakladatelství Revolver Revue