Horor, sci-fi a fantasy v jednom
- Recenze
- Vytvořeno 25. 9. 2013 3:00
- Autor: Lenka Kavalířová
Fantasy i sci-fi patří k mým nejoblíbenějším literárním žánrům. Světy, ve kterých je vše možné. Kde putujeme daleko za hranice našeho známého světa i naší běžné zkušenosti. Kde se objevují tvorové a hrdinové s neznámými schopnostmi a jiným pohledem na svět. Naproti tomu horor nevyhledávám, i když některá díla tohoto žánru přímo obdivuji. Jsou to ta, kde autor pečlivě vybudoval atmosféru, vtáhl čtenáře do svých děsivých představ a potom ho úplně nečekaně pořádně vystrašil, až nadskočil na židli...
Kniha, která slibuje zážitek ze všech těchto tří žánrů, má název Poselství píšťaly a podtitul Antologie povídek hororu, sci-fi a fantasy. Podle stručné předmluvy, kterou napsal Jiří Sivok, se jedná o to nejlepší ze soutěže pořádané Jihočeským klubem Obce spisovatelů. Povídky nadějných českých autorů, vybrané odbornou porotou, ve společnosti několika dalších od zkušených spisovatelů. To by mělo zaručovat skvělé čtení. Pusťme se tedy do toho.
V prvním oddílu najdeme pět hororů. Bohužel hned ten první od Jiřího Sivoka má podobu mravoučného příběhu o škodlivosti řízení v opilosti s pár nechutnými detaily mrtvého dítěte. Strach se nekonal. Zato u povídky o nočním stopování od Jana Bauera jsem hororovou atmosféru, podpořenou i neformálním vyjadřováním, vnímala. Ne že bych se bála, jen mě tak příjemně mrazilo v zádech. Při čtení povídky Petra Válka mě také mrazilo, ale rozhodně ne příjemně. Četla jsem ji s odporem. Namísto atmosféry a popřípadě zombíků jsem se setkala se sadistickým vrahem a hloupou naivitou jeho vyšetřovatele. Podobné to bylo u povídky Kočky by kupovaly whiskas Vladimíra Jandy, která dávala už od počátku tušit, jak dopadne. U povídky Stanislavy Bumbové Anežka jsem jen vrtěla hlavou. Je toto horor, nebo jen příběh se špetkou násilí a téměř zákonitou změnou psychiky hlavní postavy?
Byla jsem tak velmi vděčná za změnu žánru. Hned první sci-fi povídka Františka Niedla o cestování časem mě svojí kritikou minulého režimu skvěle pobavila. Druhá povídka od Otakara Nechvátala obsahuje hlubší zamyšlení o směřování civilizace a techniky. Je lepší žít v matrixu s iluzí své rodiny, nebo sám? Také povídka Hanky Hosnedlové mě přinutila přemýšlet. Klasický příběh Kaina a Abela, kde ale vše bylo trochu jinak a kde (podobně jako v sériích Stargate) namísto Boha vyhánějí Adama a Evu z ráje vyspělejší Moudří. U futuristické povídky Jaroslava Čampulky jsem si procvičila svoje znalosti astrofyziky, a i když si nejsem jistá, zda jsem pochopila pointu, obdivuji její nápaditost. Zato v další povídce Jiří Sivoka byla nápaditá pouze krutost mučení holografickými přístroji. Poslední sci-fi povídka Hanky Hosnedlové také nepřináší nic originálního a je spíš kritikou směřování technokratické společnosti.
Nejvíc mě podle očekávání zaujaly povídky z oddílu fantasy. V dlouhém příběhu johNa madheada najdeme svět rozdělený na bílé statkáře, jejich černé otroky s prvky vlkodlaků a zdegenerované divoké bytosti, brutální domácí násilí, hromadné znásilnění i barevné houbičkové halucinace, zatímco v povídce Marika Stanislavy Bumbové téměř reálný český svět a budoucí učitelku, která díky jednomu setkání přehodnocuje svůj názor na "špinavé" Romy.
Zajímavý pohled na feministicky orientovanou společnost i humorné jazykové hrátky nabízí povídka Františka Tylšara Skříňka pana Sonica. Pěkně se mi četl i Motorest Vladimíra Jandy, který nabízí tři časové roviny a téměř pohádkový příběh, který se z velké části odehrává v dystopickém světě. Poslední velmi poeticky napsaný příběh od Otakara Nechvátala byl příjemnou tečkou za celým sborníkem.
Vynechala jsem ještě předposlední povídku Komisař a nekromantka od Terezy Temnářky Matouškové. Jako fanoušek Podmoří jsem ji četla s velkým očekáváním. Konečně svět odlišný od našeho, strašidelná atmosféra ospalé díry, nekromantka probouzející mrtvoly, dobře napsaný zajímavý příběh ...ale fuj, opět (stejně jako ve třech dalších povídkách) sexuálně-násilná scéna. Tady ale byla podána bez zbytečných podrobností, sloužila k hlubšímu zamyšlení o tom, kde je hranice úchylnosti, a objevila se tu i jakási satisfakce, vítězství dobra. Na rozdíl od těch tří zbývajících. Takže Temnářka opět nezklamala.
Tolik k jednotlivým povídkám. Teď k celkové koncepci sborníku. Jak už částečně vyplývá z mého hodnocení některých povídek, nejsem si jistá, jestli naplňuje to, co na první pohled avizuje.
Očekávala jsem horor, sci-fi a fantasy, ale většina povídek obsahuje jen prvky těchto žánrů. Podle definice hororu by příběh měl vyvolávat pocit strachu. Např. v povídce Petra Válka je však efektu dosaženo za pomocí líčení sadistického násilí. Chápu, že i horory, kde je v hlavní roli krev, znásilňování a mučení si najdou svoje čtenáře, pokud jde ale o mně, mohli by autoři minimalizovat prostor pro tyto momenty a soustředit se víc na atmosféru, psychologii postav a příběh. Ze všech hororových povídek mě tak uspokojila pouze duchařina Jana Bauera.
Podobné výhrady mám k fantasy. Kde jsou (snad mimo Komisaře a nekromantky) fantastické světy a nadpřirozené bytosti? Téměř vše je na můj vkus příliš svázané s naší všední realitou, řeší soudobé problémy a snaží se předat nějaké mravoučné poselství. Když už jsem se v povídce Skříňka pana Sonica začínala těšit, že půjde o fantasy s čarodějkami, dočkala jsem se opět jen naší reality, viděné jinýma očima. Jedna z povídek se svou pointou skoro symbolicky vrací k realitě, jako by se bála proniknout dál, popsat skutečně jiný svět, kde rytíře nebo snílka nesbalí zřízenci psychiatrického oddělení... Nečteme snad (podle Lina Cartera) fantasy "proto, abychom rozšířili spektrum svých životních zážitků, které nám není dopřáno fyzicky prožít"? Jeden z mála příběhů, kde autorka neměla potřebu vysvětlovat nadpřirozené jevy, je zároveň jeden z nejcivilnějších - Marika Stanislavy Bumbové.
Moje poslední poznámky jsou spíše technického rázu. Několikrát mě ve čtení vyrušila nezvládnutá korektorská práce (nejčastěji špatné rozdělení slova na konci řádku). Naopak kladně musím hodnotit temnou obálku mladé ilustrátorky Aleny Kubíkové.
Na závěr se ještě chci dotknout výběru povídek. Překvapilo mě, že ze 17 povídek jich je pouze 8 psaných autory, kteří přímo nepatří do jihočeské Obce spisovatelů a celých 5 povídek napsali sami porotci, kteří povídky pro sborník vybírali - tedy pokud jsem pátrala správně. Velkým mínusem tohoto sborníku je totiž naprostá absence medailonků autorů, což bych od podobného počinu očekávala.
Díky Poselství píšťaly jsem měla možnost nahlédnout současnou českou hororovou a SF tvorbu. Musím však konstatovat, že tento náhled zůstal daleko za mým očekáváním. Horor nebo fantasy v podání větší části uvedených autorů nemá to, na co jsem zvyklá od renomovaných spisovatelů těchto žánrů. Snad atmosféru? Fantazii? Přesto jsem si mezi nimi našla několik takových, od kterých bych si ráda přečetla i celou knihu. Mimo mě už známé Terezy Matouškové jsem nejvíce vděčná za seznámení s tvorbou Jana Bauera, Františka Niedla a Otakara Nechvátala. Sborník tedy svoji úlohu nakonec přece jen splnil.
Ukázka z povídky Císař si obléká rozedrané džíny (František Niedl):
"... jsem Karel čtvrtý, král český a císař římský," odpověděl neznámý majestátně, ale ne okázale.
...
"Proč zrovna já?" zasténal (Vojtěch Škarda) odevzdaně. "Já, který vždy toužil žít spořádaně a nikdy se neprotivil vrchnosti." Nevědomky přešel na způsob vyjadřování nezvaného hosta.
Vojtěch si prohlédl císařovu krpatou postavu. "Malý vzrůstem - velký duchem," zamumlal.
"Co pravíš?"
"To nás učili ve škole o Vaší Výsosti."
"Takže národ nezapomněl?""Ne."
"Tož se mu zjevím."
"Bože na nebesích!" zavyl Škarda.
"Co stále kvílíš?"
"Strčí vás do blázince."
Karel se zamyslel. "Máš pravdu," řekl...
(HSF klub: Poselství píšťaly, Epika 2013, str. 80)
Knihu Poselství píšťaly vydalo nakladatelství Epika
Aktuality
-
Březen 2024 odstartoval svůj běh Knižním festivalem v Ostravě
V prvních dvou březnových dnech proběhl v Ostravě 5. ročník Knižního festivalu. Jako vždy nadšení čtenáři nakupovali knížky, navštěvovali nejrůznější besedy, trpělivě stáli v dlouhých frontách na podpis svého oblíbeného spisovatele nebo jiné známé osobnosti. Mohli se také účastnit dvou živých rozhlasových vysílání.
Číst dál... -
Česká vlna nakladatelství Host
Není sporu o tom, že se nakladatelství Host v průběhu let podařilo pod svou značku shromáždit celou řadu vynikajících českých autorů. Svědčí o tom zájem čtenářů i odezvy v médiích. Host věnuje pozornost propagaci pravidelnou účastí na knižních veletrzích, ale také pořádá samostatné akce. Ta, která je nazvána Česká vlna, představuje čtenářům autory a jejich knihy.
Číst dál...
Knihy
Z čtenářského deníku
-
Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
Jana, která osiřela po první světové válce, se dostává k adoptivním rodičům, kteří žijí ve Slezsku a jsou bezdětní. Jana se stává ošetřovatelkou své adoptivní matky, stará se o domácnost a snaží se své nové rodině být užitečná. Postupem času ale odhaluje tajemství tohoto nesourodého páru. Na první pohled totiž vypadají Klára a Robert šťastně, na ten druhý je ale vidět, že tento pár rozhodně šťastný není.
Číst dál... -
Drašar
Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.
Číst dál...