Starý příběh v nových barvách

Recenze

Vytvořeno 5. 4. 2014 3:00

Autor: Lenka Kavalířová

Když se rozhodnete napsat knihu na bázi dobře známého příběhu, nese to s sebou výhody i nevýhody. Příběh sám vám zaručí pozornost lidí z celé vaší kulturní oblasti, protože už je dostatečně známý a oblíbený, vyprávěly si ho možná celé generace. Na druhou stranu – nemáte moc možností, čím čtenáře překvapit, nebo čím právě váš příběh ozvláštnit a odlišit od jiných verzí. Ale pokud se od původního příběhu příliš odchýlíte, riskujete, že vaši verzi lidé zavrhnou. Jak se to podařilo Madeline Millerové, která se nerozhodla adaptovat nic menšího, než slavnou Homérovu Illias?

Na tuto otázku bych chtěla netradičně odpovědět už na začátku: podařilo se jí to na jedničku s hvězdičkou. Podle mého názoru se jedná o jednu z nejlepších knih, která byla v posledním roce přeložená do češtiny. Achilleovu píseň však neobdivuju jen já – dostala se do finálových výběrů hned sedmi různých literárních cen a získala prestižní cenu pro anglicky píšící autorky The Women’s Prize for Fiction 2012 (dříve Orange Prize). Madeline Millerová se přitom stala teprve čtvrtou debutující autorkou, která tuto cenu vyhrála. Kdo je tato kometa, která před necelými třemi lety ozářila literární nebe?

Madeline Millerová se narodila roku 1978 v Bostonu, vyrostla v New Yorku a Philadelphii. Studovala na Brownově univerzitě (latinu a klasickou řečtinu), na Yaleově univerzitě (adaptaci klasických textů do moderní podoby) a na Chicagské univerzitě. Deset let vyučovala latinu, klasickou řečtinu a Shakespeara na střední škole. A deset let psala svůj první román Achilleova píseň. První verzi prý po pěti letech práce smazala. Proč? Našla ideální úhel pohledu. A my můžeme jen obdivovat její píli a odvahu začít znovu. Na knize je to rozhodně znát. Každá věta působí vskutku vybroušeně, nikde nenajdeme zbytečný balast a kniha tak prakticky neobsahuje hluchá místa, kde by příběh ztrácel spád.

O čem kniha vypráví asi nemusím popisovat. Pověst o Achilleovi a trojské válce je dostatečně známá – i když některá specifika tu jsou. Nejdůležitější je právě onen zmiňovaný úhel pohledu. Autorka nechala celý příběh vyprávět Patroklem, Achilleovým přítelem. Což výrazně přispívá k výborné čtivosti knihy. Když se díváme na Achillea očima obyčejného, nesebevědomého chlapce, ponižovaného otcem, který Achillea od malička obdivuje, Achilleova postava krásně vynikne. Achilleus je – na rozdíl od Patrokla – dokonale krásný, dokonale mrštný, silný a neskutečně sebevědomý. Prostě bůh. A přesto křehký. Nejde si ho nezamilovat. A to se Patroklovi také, jak tušíme od prvních stránek, stane.

V knize je jejich milenecký vztah ústředním tématem, dokonce obsahuje i detaily z intimního života včetně velmi pěkně napsaných erotických scén – přesto ale nejde o červenou knihovnu. Příběh je nabitý emocemi, hlubokými myšlenkami, popisy historických staveb i bájných hrdinů a ve velké míře také výborně podanými bojovými scénami.

Hlavní odchylka od obecně známého příběhu o Achilleovi však není jeho vztah s Patroklem. To naznačuje i Homér a po něm Platon a další antičtí autoři. Je to hlavně civilní pohled na postavu poloboha Achillea. Je zde líčený jako mladý chlapec, obklopený svými obdivovateli, hrající na lyru a vracející se každé ráno na pobřeží ke své božské matce Thetis. Jako teenager hledající vlastní cestu ke štěstí. Jako dospělý mladý muž, bojovník a vůdce vojáků, který touží po ocenění svého přínosu pro společnou akci.

Je sice božsky rychlý a silný, není ale nezranitelný ani nesmrtelný. Jeho válečnická dokonalost pramení spíše z velkého talentu a každodenního tréninku a jeho božské charisma snad z toho, s jakým respektem s ním od malička všichni (včetně jeho otce a matky) jednají. Pověstná "Achilleova pata" nemá v této knize místo. Autorka to zdůvodňuje tím, že jde o lidovou legendu, která vznikla mnohem později než Illiada a která je příliš nelogická. Madeline Millerová však ve svém pojetí trojské války usiluje o to, aby postavy byly věrohodné a celý příběh uvěřitelný.

A přesně to na této knize obdivuji. Vojáci nejsou jen stroje na zabíjení, potřebují věřit svým vůdcům, obvázat rány nebo vykopat latríny. Antičtí hrdinové se sice potkávají s bohy a legendárními bytostmi, počítají s pomocí nebo nepřátelstvím bohů a proto jim přinášejí oběti, dokonce mají s bohyněmi děti, ale to vše jaksi samozřejmě. Tyto prvky zapadají do příběhu tak logicky, že nám jako čtenářům nepřipadá, že by šlo o něco zvláštního nebo fantastického. Nakonec přijímáme i jejich vizi uspořádání světa a respektujeme pravidla, která respektují oni. V životě i po smrti...

Jak už jsem napsala na začátku, můj názor na knihu je pozitivní. Mám ráda příběhy z dávné minulosti nebo z mytologie, ale jen pokud jsou historicky správně. Tady jsem neobjevila žádný rozpor, naopak by kniha mohla díky autorčině erudici posloužit každému, kdo by se chtěl seznámit se světem homérského Řecka. Mám ráda příběhy lidí, kteří mají emoce a city. Tento příběh je na nich vystavěný. Mám ráda postavy, které díky autorově popisu jako bych znala nebo viděla před sebou, a pohledy, se kterými se můžu zotožnit. Tady je to splněno do puntíku. I grafické zpracování na mě udělalo dobrý dojem, nejvíc parciální lak na přilbě na obálce.

Achilleova píseň se mi celkově četla velmi dobře. Zatímco spousta jiných knih má pomalý, nezáživný rozjezd, tady jsem se od první kapitoly radovala z každé věty. Měla jsem pocit, že si autorka dala záležet na každém slově. Nejsou tu zbytečně rozvleklé popisy a přece – jako by před nás malovala barevné obrazy. Když se do knihy jednou začtete, ponoříte se do příběhu (i do intenzivního vztahu dvou hlavních postav) a neodtrhnete se, dokud ji celou nedočtete – navzdory tomu, že vám je naprosto jasné, jak to nakonec dopadne.

Skutečně nemám nic, co bych knize mohla vytknout. Nakladatelství HOST odvedlo opět skvělou práci. Tato kniha se zařadila mezi to nejlepší, co jsem kdy četla. Přirostla mi k srdci. Doporučuji každému, koho jen trochu zajímá antická mytologie nebo má rád nadčasové příběhy plné emocí, a komu nevadí občas poměrně drsné válečné nebo naopak milenecké-homosexuální scény, aby si ji určitě přečetl. Nebude litovat.

Ukázka z knihy:
„Nebojíš se, že tě muži budou nenávidět?“
„Měli by nenávidět Agamemnona. To jeho pýcha je zabíjí.“
A tvoje. Znám však výraz v jeho tváři a temnou hrozbu v jeho očích. Nevzdá se. Neumí to. Žiji s ním osmnáct let a nikdy necouvl, nikdy neprohrál. Co by se stalo, kdyby k tomu byl donucen? Bojím se o něj, o sebe i o nás všechny.
Oblékneme se a najíme, Achilleus líčí budoucnost v nádherných barvách... Avšak má mysl od jeho slov neustále odbíhá, vtahuje ji do sebe šedivá hlubina nebe, písek chladný a sinalý jako mrtvola a vzdálené výkřiky umírajících, které znám. Kolik jich bude, než den skončí?
Dívám se na něj, jak hledí do dálky přes oceán. Voda je nepřirozeně nehybná, jako by Thetis zadržovala dech. Achilleus má temné oči, zorničky rozšířené kvůli temnotě podmračeného rána. Plameny vlasů mu olizují čelo. [1]

[1] MILLEROVÁ, Madeline. Achilleova píseň. 1. vyd., Brno: HOST, 2014, 367 str., ISBN 978-80-7294-927-4, str. 308