Poslední dny Jaroslava Haška v románu Ireny Douskové

Recenze

Vytvořeno 30. 5. 2014 3:00

Autor: Jiří Lojín

Kdyby Jaroslav Hašek nenapsal svého Švejka, asi by upadl v zapomnění jako jeden z mnoha nevýznamných humoristů. Coby – kdyby však neplatí, Hašek po sobě Švejka zanechal a dodnes se mnoho českých i zahraničních literárních vědců, kritiků i čtenářů pře o to, jak román a hlavně postavu Švejka vnímat. O Haškovi toho bylo napsáno mnoho, mohlo by se tedy zdát, že další kniha o jeho životě je zbytečná. Irena Dousková však dokazuje, že i o relativně frekventovaném tématu je co říct.

Kniha Ireny Douskové Medvědí tanec sleduje Haškovy poslední dny prožité v Lipnici nad Sázavou. V té době byl český humorista velmi vážně nemocný, neschopný chodit, trápený bolestmi. Autorka se nezaměřuje na Haška přímo, je to sice její hlavní hrdina, ale samotný zůstává v pozadí, zatímco ho čtenáři přibližuje prostřednictvím lidí, kteří s ním nějakým způsobem přišli do styku. Oživuje skutečné postavy – Haškovy přátele Böhma a Bondyho, ale i místního faráře, který se později vehementně zasazoval o to, aby Hašek nemohl být pohřben na místním hřbitově proto, že údajně vystoupil z církve. Podrobnosti lze dohledat v mnoha ze spisovatelových životopisů, v knihách nebo na internetu.

O Haškovi se v jeho době všeobecně mínilo, že je opilec, bolševik a bigamista. Objektivně vzato, tyto nelichotivé názory měly racionální jádro a Irena Dousková s nimi nepolemizuje, nesnaží se ho omlouvat nebo zakrývat jeho nedostatky. Přesto si ze zdánlivě nenápadných poznámek můžeme soud poopravit. Scéna likvidace nepohodlných ruských „manželek“ některými legionáři vyvolává spíše obdiv k odvaze, s jakou Hašek tu svou veřejně přiznal, a rozpaky, s jakými váhá s omluvou za své nepříjemné chování, vzbuzují sympatie a porozumění.

Haškovy literární kvality byly často zpochybňovány, argumenty, které autorka vložila do úst jeho kritikům, jsou podobné těm, které se používají i dnes ve vztahu k autorům dobře prodejných knih.

Jenže tam, kde je obliba a úspěch, nelze hledat skutečné umění. [1]

Aby Haška charakterizovala, vypůjčila si autorka některé detaily z jeho díla. Zaslechneme věty, které by na jeho místě pronesl Švejk, ovšem starší, unavenější a zklamanější. Historky, které si vymýšlí pro sousedovic kluka Tondu, jsou podobné fantastickým článkům do časopisů o zvířatech, z nichž si dělá legraci ve svých povídkách. Mozaika tvořená rozhovory a novinovými články přibližuje čtenáři atmosféru doby komplexně a výstižně. Cítíme i hrozící nástup fašizmu, přestože se píše teprve rok 1922. To, že zmínky o něm nejsou náhodné, svědčí epilog, komentující pozdější osudy některých hrdinů, což ale působí poněkud samoúčelně, jako zbytečný dovětek.

Velmi zajímavou postavou je Haškova druhá žena Šura. Tato mladá Ruska je v cizí zemi v nezáviděníhodném postavení, přesto lze tušit, že proti životu v Rusku to zase tak špatné není. Citlivost, s jakou se autorka dokáže vžít do duše Haškovy ženy, mimoděk evokuje diskuze o literatuře psané ženami, někdy s přezíráním nazývané „ženskou literaturou“. Znovu ukazuje, že pejorativní hodnocení rozhodně není na místě. Postavě Šury na přitažlivosti přidává i přírodní magie, kterou praktikuje.

Jako slabina románu se mohou jevit dialogy. Autorka upřednostňuje jejich dynamiku před srozumitelností, stává se, že po chvíli se v nich čtenář ztratí a není schopen identifikovat, která z postav pronáší konkrétní repliku.

Medvědí tanec je moderně pojatý životopisný román, zachycující sice jen krátké období Haškova života, ale respektující jeho předchozí zkušenosti. Zasazuje svého hrdinu do kontextu vznikající první republiky a daří se jí nenásilně vybudovat kulisy příběhu pomocí dobových reálií. Jde o další velmi kvalitní knihu vydanou Druhým městem, není pochyb o tom, že se o ní bude příštím rokem hovořit v souvislosti s literárními cenami.

[1] DOUSKOVÁ, Irena. Medvědí tanec. 1. vyd. Brno: Druhé město, 2014, 296 s. ISBN 978-807-2273-461. Str. 185