Ivona Březinová blbla s Oscarem

Rozhovory

Vytvořeno 12. 4. 2012 2:00

Autor: Jana Semelková

Od roku 2005 vycházejí v Albatrosu literární cestopisy, jejichž názvy vždy začínají písmenem „B“. Říkám jim „béčka“. Letos k svazkům Básník v báglu (K. H. Mácha), Blonďatá Kerolajn (K. Světlá), Báro, nebreč (B. Němcová), Bojíš se, Margito? (M. Figuli) a Blázniví donkichoti (M. de Cervantes) přibyl titul Blbnutí s Oscarem (O. Wilde). Ivony Březinové jsem se zeptala, jak se jí s Oscarem blblo a vlastně, jak to všechno začalo.

Ivono, za Oscarem ses vypravila do Irska, navštívila jsi skutečně všechna místa, o kterých v knížce píšeš?

Navštívila.  Před odletem do Dublinu jsem sice leccos stihla o Oscaru Wildovi nastudovat, takže jsem si v kufru vezla seznam míst, která nutně musím navštívit, ale zásluhou našich kamarádů Kačky a Aleše, kteří v té době v Irsku žili, jsme se nakonec dostali i na irský venkov. A právě místa, která jsem díky tomu poznala, se stala „jevištěm“ pro mou knihu. Jsem ráda, že tomu tak je, protože Irsko není jen Wilde, Irsko jsou zvlněné zelené louky poseté ovcemi, středověké památky keltské kultury i třeba dech beroucí megalitické hrobky. To vše jsme v Irsku viděli a přišlo by mi to jako hrozná škoda, kdyby tahle místa nenavštívili i hrdinové mé knihy.

Vyzkoušela sis i lezení vodopádem Powerscourt, jako Rosťa s Justinem?

Samozřejmě, že ano. Jen jsem při tom neřádila tolik jako oni. Lezla jsem po balvanech, skákala přes pěnící se vodu, ale na rozdíl od Justina a Rosti jsem si dávala velký pozor, abych se nenamočila. Fakt byla docela chladno. Jo, a klíčky od auta jsme naštěstí taky neztratili. Člověk taky nemusí svým hrdinům předžít každý detail. A já si ráda vymýšlím. Vlastně i o ty klíčky jsme jednou přišli.  Když jsme dávali dohromady materiály ke knížce Blázniví donkichoti, vytratily se nám klíčky v madridském Pradu. A náhradní byly zamčené v naší škodovce. Naštěstí ty ztracené někdo našel a odevzdal ve vrátnici muzea. Když jsme se tam celí zoufalí přiřítili, pán ve vrátnici se jen zazubil a se slovy „Sí, escoda!“ nám je podal.

Poslední svazek se dotýká života O. Wilda, jaký je tvůj vztah k tomuto autorovi?

Dost rozporuplný. Myslím, že nositelem mého názoru na tohoto autora, je Rosťa, který čím víc ho poznává, tím víc ho považuje za fanfaróna a pozéra. I já si spolu s Rosťou myslím, že kdyby Oscar nebyl tak samolibý a zhýčkaný slávou, dokázal by svůj velký pád z výšin na dno vězení přežít. A je úplně jedno, jaká byla jeho sexuální orientace, podstatnější je, jaká byla jeho pýcha.

Jak těžké bylo psát o klukovi, který se zamiluje do kluka a vlastně se mu obrátí celý svět?

Emocionálně byl pro mě tenhle díl určitě nejtěžší. Jsem heterosexuální ženská, máma dvou dospělých dcer, ale při psaní byly chvíle, kdy jsem se stávala klukem, navíc klukem, který si začíná uvědomovat, že je na kluky. Pro mou psychiku to byly dost složité kotrmelce, ale ustála jsem to. Přesto bych si rukopis netroufla dát z ruky dřív, než ho přečetli dva mí kamarádi, kteří jsou gayové. Byli vlastně mými odbornými garanty a já jim za to moc děkuju.

S literárními cestopisy jsi začala v roce 2005 – proč?

Všechno tehdy začalo z  popudu nakladatelství Albatros. Měla jsem napsat příběh odehrávající se na cestě. Na nějaké reálné trase. Do té doby jsem žádný „cestopis“ nenapsala, a tak mě výzva zaujala. Ponořila jsem se do knihovny, hrabala v příručkách a průvodcích a hledala nějakou zaslíbenou trasu. A pak jsem ji jednoho dne našla v obyčejné turistické mapě Kokořínska. Přímo v mapě byl u jedné z turistických tras nápis Cesta Karla Hynka Máchy a já zajásala. Když se ovšem moje tehdy asi čtrnáctiletá dcera dozvěděla, o kom že to chci psát, sjela mě mírně opovržlivým pohledem a oznámila, že o Máchovi jí stačí odstavec v učebnici. Tím mě ovšem jen popíchla a já se rozhodla napsat knihu o Hynkovi tak, aby to bavilo číst i pubertální výrostky, kteří by jinak o tohoto velikána se složitou osobností okem nezavadili. A myslím, že tenhle záměr mi docela vyšel.

Proč byl prvním právě Karel Hynek Mácha? Jak si vlastně volíš ony „klasiky“, kterých dílo cestopisy připomínáš?

Pro Máchu jsem vždycky měla slabost, na gymnáziu jsem fantazírovala, že se pokusím rekonstruovat jeho nedopsaný cyklus Kat. A plánovala jsem, že stejně jako on půjdu pěšky do Itálie. Vlastně, já nechtěla jít pěšky, ale jet na takové té velké koloběžce. Dokonce jsem si kvůli tomu půjčila Italštinu pro samouky, ale skončilo to u druhé lekce a mé nadšení pro dálkové koloběžkování také vyprchalo. Obdiv k Máchovi mi ale zůstal. Druhý díl byl o Karolině Světlé, která má v turistické mapě Podještědí také svou trasu. Aby ne, jezdívala tam v létě na prázdniny po dobu třiceti let. Musela tam znát každý kámen. Dál jsem svou partu poslala do Ratibořic, kde je přímo naučná stezka, která se váže k Babičce a její autorce Báře, která v dospělosti odvrhla jméno Barbora a stala se Boženou Němcovou. Margita Figuli se zase narodila poblíž míst, odkud pocházel Jánošík, a tak jsem své hrdiny nechala jezdit na koni a podnikat túry v prostředí krásných slovenských hor. Cervantesův Don Quijote je přímo lokalizován do krajiny La Mancha, takže v knize Blázniví donkichoti nebylo co řešit. A když se mi pak naskytla možnost podívat se do Dublinu, jela jsem tam už se záměrem „zmapovat“ si Oscara.

Navštívila jsi všechny místa, na která jsi poslala své hrdinky? Co na to říká tvá rodina?

Už Máchou jsem si nastavila poetiku knihy tak, že všechny cestopisné údaje sedí. Každou trasu nejdřív pečlivě projdu či projedu a teprve potom na ně vyšlu své hrdiny. Ostatně, původní zadání znělo příběh na cestě. Že se z „cestopisů“ vyklubou knížky zároveň životopisné, je jakýsi bonus navíc. Máchu a Světlou se mnou prochodil tatínek, do Ratibořic jsem se po letech vrátila s literárně-poznávacím zájezdem, který pořádalo Národní muzeum, a zahraniční cesty jsem absolvovala s manželem, který vždy pouze suše prohodil, že je zvědav, zda můj honorář pokryje aspoň cestovní náklady včetně letenek.

Kam se vypravíte teď? Který z autorů zasáhne do osudů známé party?

Poslední díl bude cestovatelsky nejjednodušší, stačí pár stanic metra a budeme na místě. Zůstaneme totiž v Praze, jen se vrátíme do začátku 20. století. O to víc mi možná dá zabrat samotný autor Franz Kafka. Tak mi všichni držte palce.

To určitě budeme! Děkuji za rozhovor.


Oficiální anotace:
Trojlístek kamarádek už pošesté balí bágly, tentokrát na kurz angličtiny do Irska. A nejedou opět samy. Vztahy v partě však v Dublinu doznají bouřlivých změn, jednoho z nich zasáhne naprosto nečekaná láska. Pomůže ostatním pochopit novou situaci život spisovatele a dramatika Oscara Wilda, známého bouřliváka, dandyho, muže radikálních názorů, kritika puritánské morálky, kterému nic lidského nebylo cizí?

Několik slov o autorce:
Ivona Březinová se narodila v roce 1964 v Ústí nad Labem, vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně a zde také pracovala na katedře bohemistiky, než se provdala do Prahy. První kniha, kterou napsala a kterou vydalo nakladatelství Albatros, je Panáček Paneláček (1997). Od té doby se její bibliografie rozrostla o pěknou řádku příběhů pro malé i velké čtenáře. Mnohé její publikace získaly ceny (Zlatá stuha, SUK, Cena nakladatelství Albatros, zápis na Čestnou listinu IBBY). Vedle vlastní literární tvorby několik let učila tvůrčímu psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého a se studenty připravila vydání několika sborníků (naposledy Noční můry nespí). Jezdí po celé republice na besedy se čtenáři a v pražském Knihkupectví a vinotéce Fantazie (Tylovo náměstí 1) pořádá každý čtvrtý čtvrtek v měsíci pravidelná setkání s autory a ilustrátory. Více na www.brezinova.cz