Michaela Klevisová: „Snažím se, aby moje knížky měly duši“

Nedávno jsem dočetla detektivní román Zlodějka příběhů, který mě zaujal hned z několika důvodů. Michaela Klevisová v něm totiž dokázala skvěle popsat prostředí scénáristického týmu, mezilidské vztahy a dodat příběhu něco, co mi schází u mnoha jiných detektivek. Snad je to ona duše, kterou se tato autorka snaží dát svým příběhům...

Michaelu Klevisovou přijala literární kritika pozitivně již při vydání její prvotiny s názvem Kroky vraha. Za tento detektivní román získala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2008, proto není divu, že nezanechala spisovatelské činnosti a vrhla se do psaní dalšího románu. Tím je již zmíněná Zlodějka příběhů, v níž se čtenáři mohou opět setkat s inspektorem Bergmanem, který bude hlavním vyšetřovatelem rovněž v příběhu, na kterém autorka pracuje v současné době. A proč autorku tolik zaujal detektivní žánr? A kde hledá inspiraci? Nejen na to odpovídá Michaela Klevisová v tomto rozhovoru.

Nakladatelství Motto vydalo již dva vaše detektivní romány. Proč zrovna tento žánr? A necháváte se při psaní inspirovat nějakým autorem detektivek?

Podle mého názoru síla literatury spočívá hlavně v dobře zvládnutém řemesle a spisovatel by měl být při práci schopen pokory. A to je přesně důvod, proč mi vyhovuje psaní detektivních románů. Autor detektivky je umělec a řemeslník v jedné osobě, měl by své ego podřídit příběhu a dodržovat určitá pravidla. Přesně vím, kde jsou hranice, odkud kam můžu při fabulování a práci s jazykem zajít, aby klasická detektivka zůstala klasickou detektivkou. V Čechách bohužel přežívá názor „detektivní literatura = brak“. To mě strašně mrzí. Řada lidí vůbec nepřipouští, že by detektivka současně mohla být dobrou literaturou. Domnívají se, že spisovatelé píší detektivky, protože si na nic jiného „netroufají“. Přitom napsat dobrý detektivní román není hračka. Musím přiznat, že s tímhle jsem ve chvíli, kdy jsem se do psaní první knihy pustila, vůbec nepočítala. Vždyť například ve Velké Británii působí řada uznávaných autorů a autorek, píšících literárně hodnotné kriminální romány, za všechny zmíním P. D. Jamesovou. Tato dáma je mým velkým vzorem a právě při čtení jejích knih jsem si uvědomila, že detektivní žánr je pro mne jako stvořený.

Nakolik se může podle vás autor inspirovat skutečnými událostmi nebo cizími příběhy?

Lidé mají tendenci předpokládat, že když se v knížce třiatřicetileté autorky objeví hrdinka kolem třicítky, pak v ní určitě spisovatelka viděla sebe. Tak tohle u mě neplatí, nemám vůbec potřebu psát o sobě. Omezovalo by mě to, protože bych pak dotyčnou postavu asi nenechala udělat nic, co bych já sama neprovedla. V mých knížkách se samozřejmě objevují střípky skutečných událostí, ale nikdy jsem ještě nepopsala opravdový příběh opravdového člověka. Spíš posbírám útržky zážitků, vyslechnutých historek a dojmů, smíchám je dohromady a zahustím fantazií. Pak se mi třeba stane, že si tři nebo čtyři lidé myslí, že se poznali v určité postavě – tady mám na mysli konkrétně Kláru z knihy Kroky vraha, která vyčerpala několik kreditních karet a nesmyslně se zadlužila. Několik známých po přečtení knihy usoudilo, že jsem psala o nich, a to jen proto, že stejně jako ona postava rádi nakupují a používají kreditní karty. Přitom jsem při psaní té postavy nemyslela na nikoho konkrétního. Nebo v knížce Zlodějka příběhů jsem popsala hroutící se přátelství tří kamarádek z dětství. S mými vlastními přátelstvími to ale nemá nic společného. Když nad tím tak přemýšlím, popisování vlastních životních situací je pro mě úplné tabu. Ani nevím, proč se mi do toho nechce. Je pro mě zkrátka jednodušší si vymýšlet, cítím se u toho mnohem svobodnější.

Hlavní hrdinka vašeho románu Zlodějka příběhů byla právě kvůli vykrádání cizích nápadů zavražděna. Kdy vás napadlo napsat tuto detektivku? A byla vám tato hrdinka svým charakterem blízká?

Ctižádostivá hysterka Anna je povahově můj pravý opak. Bylo docela těžké dívat se na příběh očima téhle postavy, protože já bych se zřejmě v žádné situaci nezachovala jako ona. O to víc mě ta práce bavila, ráda se vciťuju do lidí, kteří mi nejsou vůbec podobní. Je to svým způsobem dobrodružství, člověk jako by při psaní prožil víc životů. Samozřejmě, že osudy skutečných lidí jsou ohromná inspirace. Ale jak už jsem řekla, ještě nikdy jsem ničí příběh nezpracovala tak, jak se stal. Na rozdíl od Anny z mé knížky, ta na tom postavila celou svou kariéru.

U povolání Anny ihned všechny napadne souvislost se seriálem Ulice. Má tu vliv i to, že jste se sama podílela scénáristicky na několika epizodách tohoto nekonečného seriálu? A zažívala jste někdy podobné pocity jako Annini spolupracovníci?

Celý příběh mě opravdu napadl, když jsem se podílela na psaní scénářů seriálu Ulice. Inspirovalo mě tam ale spíš prostředí než konkrétní lidé nebo vztahy mezi nimi. Jednoho dne jsem si uvědomila, že zákulisí výroby nejsledovanějšího televizního seriálu je jako stvořené k tomu, aby v něm došlo k vraždě. Navíc to prostředí v lidech vzbuzuje zvědavost, všichni známí se mě neustále vyptávali, jak to ve scenáristickém týmu chodí. Vyprávěla jsem pořád dokola, že scénáře píše tým několika lidí, přičemž jeden tým vytváří dějové linky, další tým linky rozepisuje do dialogů... Tohle všechno je v knížce vysvětlené. Ale všechny ty intriky a mizerné mezilidské vztahy jsou jenom dílem mojí fantazie.

Román může být interpretován jako příběh o mezilidských vztazích, které jsou často velmi složité. Jak vy pohlížíte na tuto problematiku?

Mezilidské vztahy mě zajímají. Nedokázala bych proto napsat detektivku, založenou jen na praktickém vyšetřování zločinu. Snažím se každou situaci procítit tak, jak by ji podle mne procítila daná postava, a vložit emoce do textu. Možná právě proto mi několik lidí řeklo, že ačkoli běžně čtou spíš romány než detektivky, ty moje je baví. Z toho mám vždycky obrovskou radost.

Může podle vás čtenář v románu najít další významové roviny? Jak sama pohlížíte na proces interpretace?

Těžko dokáži své knihy posoudit, protože od nich nemám odstup. Shrnula bych odpověď do jedné věty: Snažím se, aby moje knížky měly duši.

V této knize se čtenáři opět setkávají s inspektorem Josefem Bergmanem. Čím je podle vás tato postava zajímavá?

Chtěla jsem si vytvořit svého vyšetřovatele, tak jako má P. D. Jamesová svého Adama Dalglieshe nebo Agatha Christie svého Hercule Poirota. Josef Bergman je padesátník, kterého si představuju jako svérázného samotáře, milovníka přírody a zvířat, svobodomyslného kliďase, který si nehraje na drsňáka a nemá potřebu nikomu nic dokazovat, umí se vcítit do podezřelých a je schopen soucitu. Svou práci má rád,  snaží se ji dělat co nejlépe, ale dívá se na ni s nadhledem, protože ví, že v životě existují důležitější věci než úspěch. Stvořila jsem takového vyšetřovatele, se kterým budu schopna při psaní dlouhodobě vycházet a který mi nikdy nepoleze na nervy.

Zajímalo by mě, jak vás napadlo svěřit vyšetřování do rukou tohoto inspektora? Vyvíjela se tato postava nějak? A nepřemýšlela jste ve druhém románu použít jiného detektiva?

Postava Josefa Bergmana zatím v mých dosavadních příbězích neměla tolik prostoru jako postavy podezřelých a další zúčastnění. Takže na svůj vývoj teprve čeká. Nevylučuji, že v budoucnu napíšu příběh, v němž bude mít Bergman více prostoru i jako člověk, ne jen jako vyšetřovatel. Rozhodně bych ho nerada opouštěla, byla bych raději, kdyby si na něj čtenáři zvykli a spojovali si ho s mými knížkami.

Co byste vzkázala milovníkům detektivek?

Aby se nebáli sáhnout po českém autorovi. Vím, že vychází i nekvalitní detektivní literatura, která může čtenáře odradit od zkoušení nových, nezavedených jmen, ale na trhu je i spousta opravdu dobrých českých detektivek. Jsem členkou české sekce mezinárodní Asociace autorů detektivní literatury a vím o řadě kolegů, kteří píší opravdu kvalitní detektivky. Chce to nebát se a dát novému autorovi šanci. Za sebe můžu říct, že dělám všechno pro to, aby můj čtenář nebyl zklamaný.

Děkuji vám za rozhovor a budu se těšit na další detektivní román s inspektorem Bergmanem.


Detektivní romány Michaely Klevisové Kroky vraha a Zlodějka příběhů vydalo nakladatelství Motto.

Čtěte také:

Zlodějka příběhů