Romská literární tvorba

Dějiny literatury

Vytvořeno 17. 4. 2011 2:00

Autor: Zuzana Mračková

„Dnes je každý uzavřen mezi čtyřmi stěnami – a slova, která se člověku derou ze srdce a z mozku, ho dusí, protože je nemá komu říct, a tak je alespoň vloží na papír. Něco, jako když se dříve zavíraly vzkazy do láhve a láhev se pustila po vodě. Ten, kdo svůj vzkaz napsal, věřil, že tu láhev někdy někdo vyloví a přečte si, co je uvnitř. Tak je to i s námi, kteří potřebujeme a chceme vyjádřit svou zkušenost.“ (Výpověď Margity Reiznerové. In Romano džaniben, č. 4. 2000, s. 18.)

Svět romské literatury je fascinující a nevyzpytatelný. Jednotlivá dílka mají mnoho společných znaků, a zároveň jsou každá originálem. Originálem pak hlavně proto, že zejména starší romští autoři většinou nemají žádné literární vzory, jejich tvorba je tak do velké míry „nezatížena literárními klišé“. (HÜBSCHMANNOVÁ. Předmluva. In Ilona Ferková. Čhorde čhave. Brno 2003, s. 7.) Přesto však přirozeně docházelo a dochází k postupnému pogádžovštění ať už literárního jazyka, nebo například různých tabu, která tato literatura zpracovává (například erotických), i když v případě prózy je tento vývoj zatím ještě málo patrný.

Ke slovu se romští autoři dostali teprve před poměrně krátkou dobou – zhruba před čtvrt stoletím („…romština nemá pro spisovatele prozatím ani ustálený, obecně přijímaný výraz“ ( SCHEINOSTOVÁ, Alena. Romipen: Literaturou k moderní identitě. Praha 2006, s. 47.)) – ten opravdový boom však zažívá romská literatura jen několik let, a tak je teprve na počátku své cesty. Tato cesta byla započata nutností ostatním (hlavně tedy Romům) něco sdělit/předat. Nutno ale říci, že je rozhodně na cestě dobré. Jejich prvotní úžas nad možností psát v rodném jazyce a tím i návaznost na klasické romské vyprávění (pohádky) je postupně vystřídáván potřebou jisté estetičnosti, propracovanější psychologie a určitým nezanedbatelným sdělením jednotlivých příběhů. Takový přerod pak můžeme sledovat u několika autorů; zejména ale u Ferkové a Oláhové.

K funkci literatury jako záznamu folklórní tradice a pěstování určitého imaginativního uvažování se u romské menšiny váže ještě funkce jiná. A tou je ta, že tato literatura přispívá k rozvoji romského sebevědomí, k předávání poselství v jejich etno-emancipačním hnutí (mnoho hrdinů romské prózy například svádí boje se svojí identitou: zda jsou více Romové nebo gádžové) a nám Neromům pomáhá pochopit jejich uvažování, tradice a způsob života, v jehož základu možná pro někoho až překvapivě nenalézáme nic, co by nám bylo tak úplně cizí.

V romském vyprávění si každý může najít své. Čtenář zde může nalézt svět prostých vyprávění s nadpřirozenými silami, která se blíží českým pohádkám; nebo zajímavé a někdy až nelehké životní osudy, které si může promítnout na sebe a své okolí. Co však mezi mnohdy smutnými vyprávěními nalezneme téměř se stoprocentní jistotou, je láska mezi lidmi, schopnost si pomáhat a radovat se z maličkostí, a to i přes všudypřítomnou chudobu. A na vyjádření toho všeho romským autorům stačí pár slov/ jedna věta, což je mnohdy větší umění než celá stránka plná barvitě vylíčených pocitů.

Někdy ale přeci jen můžeme být něčím v romské literatuře zaskočeni. Romské povídky v sobě prostě nesou jinou estetickou hodnotu, než na jakou jsme zvyklí (Mukařovský, Jan: estetická hodnota je vlastnost věci, která vyplývá za vztahu estetické funkce, tzn. ze zaměření na vyvolání libosti, k estetické normě (obsah kolektivního vědomí, je to výraz obecného společenského konsenzu). In HAMAN, Aleš. Úvod do studia literatury a interpretace textu. Ústí nad Labem, 2004, s. 44.). Jejich literární pojetí nám pak může připomínat již zmiňované pohádky, které známe z dětství, i když jejich témata budou sebevíce pro dospělé. Můžeme být ale také překvapeni některými vlastnostmi romského etnika, kterým příliš nerozumíme a které jsou přirozeně v romské literatuře obsažené. Například jejich pověrčivostí, někdy naivností a nezájmem o budoucnost a materiální věci, což je dáno tím, že Romové žijí hlavně dneškem a zítřek je pro ně už moc velká budoucnost (proto se také Romům často říká „děti okamžiku“). O tomto Hübschmannová píše: „Kolikrát denně slyší dítě pokoušející se dosáhnout na kliku, otevřít či zavřít dveře, otočit vodovodním kohoutkem: „Nebouchej těma dveřma! Neutrhni tu kliku! Nepřekruť ten kohoutek! Neumaž to, neušpiň to, netrhej to!“ Romové neměli hmotné zázemí, z něhož by vyrůstala po generace pěstovaná iluze o věčnosti hmotných hodnot, představa, že nesložit prádlo v prádelníku, zamazat záchodovou tapetu, poškodit podlahu je větší přečin než nedat dítěti vlídné slovo, úsměv pro nic za nic, z pouhé radosti, že je na světě.“ (HÜBSCHMANNOVÁ. Předmluva. In Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Praha 2002, s. 8.)

Přestože se může zdát, že Romové nejčastěji píší povídky, není tomu tak. Romové se nejčastěji věnují poezii. Na příkladu ať už časopisecky, či knižně vydaných romských děl z let 1969 – 1999 (ze 655 vydaných děl se jednalo o 322 básní, 194 povídek a 122 pohádek, zbytek jiné) to ve své práci dokazuje Věra Havlová (HAVLOVÁ, Věra. Vznik a současné postavení psané romské literatury v ČR. Bakalářská práce IZV UK. Praha 2000, s. 47.). Na román však svět romské literatury teprve čeká.

Čtěte také:

Nejčastější motivy romské prózy