Jiří Weil

• 

Medailonky

Vytvořeno 31. 3. 2011 2:00

Autor: Martin Dolejský

Přesto, že Jiří Weil patřil k těm, o nichž se píše v jeho románu Moskva – hranice, ba dokonce k těm, kteří se po roce 1948 stali vládnoucí třídou, nebyl nikdy literárním ani politickým prominentem. Jeho jméno bylo vláčeno v nejrůznějších kampaních, byl osočován z nejrůznějších zločinů. Jeho knihy bývaly rozmetávány v sazbě nebo prostě vůbec nevycházely. Předpokládalo se, že bude z dějin české literatury zcela vymazán.

Weil se již v roce 1921 stává členem komunistické mládeže a jako dvaadvacetiletý podniká svou první cestu do Sovětského svazu. Po studiu na reálném gymnáziu v pražské Křemencově a posléze Truhlářské ulici se stává na filozofické fakultě oblíbeným žákem Šaldy. Studuje zde slovanskou filologii a srovnávací dějiny literatury. Strana ho v této době doporučuje jako překladatele na nově vzniklou sovětskou misi v Praze. V jejím tiskovém oddělení Weil získává možnost poznat avantgardní časopisy, ale také kolegy a spolupracovníky. Brzy začne překládat prózu Gorkého, Zoščenka a poezii Majakovského, Pasternaka či Asejeva.  Vydává první přehled současné sovětské literatury Ruská revoluční literatura (1924) a rediguje Sborník sovětské revoluční poezie (1932).

V té době Weil již neodmyslitelně patří mezi intelektuální elitu tehdejší doby. Je členem Devětsilu i Bloku. Málo se ví, že v době „perzekuce“ komunistického tisku byl iniciátorem setkání Šaldy a Fučíkem a Horou. Tak skončilo první období Weilova života.

Zkušenosti s demokracií první republiky se pro českého komunistu nakonec ukázaly podstatnější. V roce 1933 se Jiří Weil opět z pověření KSČ ocitne v Moskvě. Jeho úkolem je překlad Leninova díla do češtiny. Začíná jedna z nejbolestivějších kapitol v životě českého autora, který se poprvé setkává s praxí stalinismu. Všechny okolnosti následujícího Weilova vyloučení z VKS(b) a posléze i z KSČ nejsou dodnes spolehlivě vysvětleny. Svou roli zde zřejmě sehrály i dopisy, které Weil dávno předtím odesílal z Moskvy a v nichž si mimo jiné stěžoval i na nedostatek kávy. Jedině na přímluvu českých kolegů Weil uniká oprátce.

Následuje vyhnanství poblíž čínských hranic, u Alma-Aty. Weil poznává jezero Issyk-Kul, u jezera Balchaš pomáhá stavět mohutný závod na zpracování měděné rudy. Pracuje v trestaneckém táboře jako reportér. V roce 1935 je Weilovi dovoleno vrátit se do Československa. Na Fučíkovu radu píše sbírku reportážních povídek s názvem Češi stavějí v zemi pětiletek. Kniha vychází v roce 1937, ale ještě v témže roce vydává svůj klíčový román Moskva – hranice. Je to první autentické svědectví o atmosféře stalinských procesů z poloviny 30. Let 20. století. Kritika tento román nepřijme kladně.

Přichází rok 1939 a s ním další významná kapitola Weilova života. V roce 1942 si bere svoji dlouholetou přítelkyni Olgu, která je árijkou. I tak přicházejí o byt a zaměstnání. Azyl jim poskytne cestovatel A. V. Frič. Nakonec přichází rozkaz k transportu. Weil do něj však jako jediný nenastoupí. Rozhodne se pro fingovanou sebevraždu. Bylo to vymyšleno tak, že Weil pozdě v noci zanechá na Hlávkově mostu svou aktovku. O něco později přicházejí spolupracovníci Olgy Weilové z ilegální skupiny R-10 a křičí, že se někdo topí. Seběhnou se lidé. Po vyšetřování je Jiří Weil skutečně prohlášen za mrtvého. Následují dlouhá léta v nejrůznějších ilegálních bytech. Na těchto místech vzniká román Makanna, otec divů a část povídkové sbírky Barvy.

Po válce pracuje Weil na poloviční úvazek jako literární redaktor. V roce 1949 mu vychází stěžejní román Život s hvězdou. Ohlasy na román jsou v té době prudce negativní a kniha je stažena z pultů. Po roce 1956 dochází pouze ke krátkému návratu ke čtenářům. Vychází historický román Harfeník (1958), ve stejném roce i originální montáž dokumentů, básnického komentáře a biblického textu Žalozpěv za 77 297 obětí. Na přímou nabídku nakladatelství Československý spisovatel píše román Na střeše je Mendelssohn. Jiří Weil umírá v roce 1959 v Praze. Teprve od podzimu 1989 se Weilovy knihy začínají zvolna vracet ke svým čtenářům.