Ladislav Fuks – mistr imaginace, tajemna a psychologie postav

• 

Medailonky

Vytvořeno 2. 3. 2013 2:00

Autor: Kateřina Houfková

Postavu spisovatele Ladislava Fukse si nejspíše spojujeme především s jeho úspěšnou novelou Spalovač mrtvol a následně i s více než vydařeným filmovým zpracováním s Rudolfem Hrušínským v nezapomenutelné hlavní roli ředitele krematoria. Fuks je však také jedním z našich předních literátů, proto není na škodu, dozvědět se něco o jeho životě a díle.

Ladislav Fuks se narodil 24. září roku 1923 v Praze. Otec byl policejní úředník. Fuks absolvoval pražské gymnázium, po válce vstoupil na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity a věnoval se studiu filozofie, psychologie a dějin umění. Studia zakončil doktorátem roku 1949 a na několik let se potom živil jako papírenský dělník. Teprve roku 1955 mohl začít uplatňovat jednu ze svých odborností - dějiny umění, když pracoval jako zaměstnanec ve Státní památkové správě.  Dále pracoval v Národní galerii a roku 1963 s vydáním svého prvního románu Pan Theodor Mundstock nastoupil dráhu profesionálního spisovatele.

V následujících dvaceti letech vznikalo rozsáhlé originální prozaické dílo o téměř dvaceti titulech. Fuksovi se dostalo širokého mezinárodního uznání, mnohá jeho díla byla přeložena a vycházela v celé Evropě, v USA a v Izreali. Řada jich byla zfilmována nebo zpracována televizí doma i v zahraničí.

Fukse a jeho tvorbu silně ovlivnily hluboké zážitky z německé okupace, zejména ztráta židovských spolužáků na gymnáziu, o nichž bylo od počátku známo, že odcházejí na smrt. Do jeho paměti se také silně vryla zkušenost z tzv. totálního nasazení na konci války na jižní Moravě, kde vystupovala na povrch syrovost lidských vztahů, vyvolaná nejistotou a strachem z blížící se fronty.

Fuks založil svou spisovatelskou práci především na důkladném propracování duševna svých postav a na předpokládaném efektu v psychice čtenáře, takže jeho prózy působí sugestivně a podmanivě. Jeho uměleckohistorická odbornost mu poskytovala detailní znalost reálií, která se promítala především do popisů prostředí a situací. Předem propracovaná kompozice dění s častými návratnými motivy a nečekanými zvraty udržuje v jeho knihách stálé napětí.

Fuks se stal hlavním představitelem imaginativní psychologické prózy vyjadřující úzkost člověka ohroženého fašismem a válkou a inspirované společenskou problematikou spojenou s dobou poválečnou a poúnorovou.

Jeho postavy jsou bezbranné, často neschopné čelit vnějším tlakům temné reality, oscilují mezi zdáním a skutečností, zoufale touží po záchraně nebo alespoň po úniku. Fuks zpřítomňuje v příbězích i v atmosféře svých próz pochmurné ovzduší předvečera druhé světové války. Vtěluje zlo do chorobné psychiky postav a nechává je zrůdným způsobem ovlivňovat jejich myšlení, cítění i jednání.

Fuks žije v okruhu jednoho typu postav, o nichž hovoří nebo které nechává vyprávět. Jeho postavy jsou spíše pasivní, trpící tím, že se jim něčeho bytostně lidského v životě nedostává, s neobvyklým pohledem na svět (dětským, úzkostným a naivním) a zároveň povahy zoufale dychtící po záchraně nebo úniku, aby se oprostily od toho, co je tísní.

Při charakterizace Fuksových próz se literární vědci shodují na několika atributech, které jsou pro ně typické, procházejí lineárně celým dílem a dělají je snadno identifikovatelnými a nezaměnitelnými. Jedná se jak o tematickou a motivickou výstavbu, tak o některé kompoziční principy: důraz na detaily, symboliku a tajemno, metaforičnost, refrénovité variace a variace vůbec, ale také zvláštní, fantaskní atmosféra, motivy zla, strachu a smrti, neobvyklá konfrontace logiky a komiky apod. Dějinné události, individuální situace i lidské charaktery ve Fuksových prózách nabývají groteskně symbolického rozměru a často i osudového vyznění.

Fuks zemřel 19. srpna 1994 v Praze. Zanechal nám po sobě však hodnotný literární odkaz a to především na poli psychologické prózy.