Medailonky: Vaše Literatura - Literatura pro všechny!
Joe Simpson
- Medailonky
- Vytvořeno 27. 12. 2009 1:00
- Autor: Andrej Lobotka
Lezec, spisovatel a řečník. Kdyby si měl vybrat pořadí, určitě by chtěl, aby bylo takové. Ale i navzdory tomu přiznává, že v lezeckém světe ho většina horolezců zná spíše díky knihám, než díky tomu, že by patřil mezi těch deset nejlepších. Ve svých knihách totiž realisticky, bez přikrášlování nebo zbytečného hrdinského patosu, píše o tom, jaké to je věnovat svůj život horám, ledu a skalám.
Narodil se 13. srpna roku 1960 v Kuala Lumpur, kde jeho otec působil jako příslušník britské armády. Když si ve čtrnácti letech přečetl Bílého pavouka (Die Weisse Spinne) od Heinricha Harrera, rozhodl se, že lezení se nikdy věnovat nebude. Přišlo mu šílené lézt po skalách a riskovat vlastní život. Časem však své rozhodnutí změnil. Na Edinburské univerzitě vystudoval angličtinu a filozofii, ale hned po promoci se rozhodl věnovat všechen svůj čas alpinismu.
Navzdory tomu, že byl vychován v křesťanské rodině, se v šestnácti jeho víra v Boha pomalu vytrácí a definitivně ho opouští při nehodě v Peru. „Kdy jsem věděl, že hra skončila, umíral jsem a nevedlo to nikam, do žádného ráje, jen věčné prázdnoty, mě ani na chvíli nenapadlo vracet se k Bohu svého dětství. Kdybych si na jediný okamžik pomyslel, že na mě nějaká všemohoucí bytost shlíží a nabízí mi pomocnou ruku, přestal bych se okamžitě hýbat, zbavil se tak bolesti a námahy a čekal, až mi pomůže. A byl bych zemřel. Ve skutečnosti to byla asi jedna z nejsilnějších a nejsmutnějších věcí, které jsem si z těch otřesných dní v Peru odnesl. Pro mě už žádný Bůh nebyl.“ (Simpson, J. Vábivé ticho: štít smrti a snů. Brno: Jota, 2009, s. 119.)
Peru mu možná vzalo Boha, ale udělalo z něj spisovatele. Jeho kniha Setkání se smrtí (Touching the Void) se stává bestsellerem. Vypráví v ní příběh o tom, jak s kamarádem a kolegou Simonem Yatesem téměř zemřeli při zdolávání západní strany Siula Grande v peruánských Andách. Joe si při pádu zlomil nohu a Simon, který po hodině snahy o záchranu přítele začal věřit, že jeho kamarád je mrtev, odřízl lano, které je spojovalo. Joea pak čekalo peklo, když musel posbírat všechny fyzické i psychické síly, zapomenout na bolest, zimu a fakt, že je sám, opuštěn v nedostupné oblasti uprostřed hor, kde mu nikdo nepomůže. Trpěl hypotermií a dehydratací. Sám se doplazil až k základnímu táboru jen krátký okamžik předtím, než měli Simon Yates a Richard Hawking, který je zde čekal, odejít dolů. Tím si zachránil svůj život.
Tři roky po této události, v roce 1988, obdržel za knihu cenu Boardman Tasker Prize for Mountain Literature, která je udělovaná na počest Petra Boardmana a Joea Taskera autorům za jejich přínos v literatuře s tematikou hor.
Kniha byla v roce 2003 zpracována do filmové podoby a na plátnech, podobně jako v knihkupectvích, měla dobré ohlasy.
V knize This Game of Ghosts (Hra duchů) pokračoval v opisování svých smutných, těžkých, ale i příjemných zážitků ze života spojeného s horami, ledem a lezením. Najdeme tu však i jeho vzpomínky na dětství, které jsou také plné neobvyklých a zajímavých dobrodružství.
Jako lezec, který se často pouštěl do nelehkých podniků, dostal vstupenku do světa, ve kterém život není samozřejmostí. Sám ve svých knihách píše o tom, že být ten, co zdolává těžké hory, znamená potkávat se se stejně zapálenými lidmi. Jenomže lidé patřící k této skupině občas nemají to štěstí a nedožijí se důchodu.
Spousta jeho přátel a spolulezců zůstalo v horách, odkud se už nevrátili. Zasypáni lavinou, s rozlámanýma nohama a vazy. Nenalezení, na věky pohřbeni sněhem.
Na stránkách jeho knih najdeme odpověď na otázku, proč to všichni dělají: „Často jsem si říkal, proč jsme se rozhodli hrát se životem tak riskantní hry. Mé nejbližší vysvětlení, proč lezeme, znělo, že se tak můžeme posunovat po oné tenké čáře mezi životem a smrtí, že se na krátkou chvíli mění naše náhledy na život. Že náhodné setkání s temnou stránkou nás nutí si uvědomit, jak důležité prostě je být naživu – že nás nutí žít.“ (Simpson, J. Vábivé ticho: štít smrti a snů. Brno: Jota, s. 76.)
Kromě lezení se věnuje i paraglidingu či potápění. A jak sám říká, také golfu, čtení, pití piva, kulečníku, hádání se, fotografování a vyhýbání se práci. Své trvalé bydliště má v Sheffieldu, ale při hledání ideálních podmínek pro svoje záliby byl nucen hodně cestovat. Evropa, Nepál, Peru, Pákistán, Afrika, Bolívie, Indie, Ekvádor…
Sám říká, že: „Díky lezení, psaní a řečnění jsem měl život plný dobrodružství, cestování a vzrušení. Při těchto příležitostech jsem se potkával s báječnými lidmi všech ras a vyznání, rozšířil jsem si obzory a mé vnímání světa se od základu změnilo. Ale hlavně jsme měl mnoho přátel po celé zeměkouli a zažíval s nimi věci, které nesmírně obohatily můj život.“ (Simpson, J. Vábivé ticho: štít smrti a snů. Brno: Jota, s. 117.)
Při jedné z cest, v zimě roku 1998, mu zemřela matka. O její smrti se dověděl až z kondolenčního dopisu, který našel ležet na podlaze, po návratu z Thajska. Nikdo ho totiž nedokázal zastihnout a včas mu říct, aby při ní stál v době, kdy umírala na rakovinu.
V roce 1999 mu vychází kniha Temné stíny nad námi (Dark Shadows Falling), ve které popisuje lezení ve Velké Británii a svůj neúspěšný pokus o prvovýstup na Pumori. V knize se autor vrací do minulosti a vzpomíná na spoustu různorodých tragedií, které se v horách odehráli. Velikou část knihy zabírají události odehrávající se v květnu 1992 na Mount Everestu.
V knize Vábivé ticho: štít smrti a snů (Beckoning Silence), která vyšla v roce 2002, pokračuje ve svém příběhu. Mluví o horolezci, který je už unavený z věčně přítomné smrti, úrazů a únavy. Jeho přátelé pomalu umírají nebo přestávají s lezením. A on se také dost těžce rozhoduje. Věk začíná dělat problémy, kolena nejsou to, co bývala, ale hory a lezení po nich je něco, co dávalo hlubší smysl jeho životu. Byl to jeho život. Nakonec se rozhodne podniknout poslední výstup. Výstup na Eiger. Splnit si svůj sen, dostat se až na vrchol této nádherné a zároveň nebezpečné hory a pak skončit s lezením.
A tak se spolu se svým lezeckým partnerem Rayem vydávají do Alp pokořit Eiger. Avšak všechno je nakonec jinak a bohužel, nebo možná naštěstí, v životě jen málo věcí dopadne tak, jak jsme si je naplánovali.
Kniha byla později inspirací a dá se říct, že volnou předlohou pro natočení dokumentárního filmu Beckoning Silence, který měl premiéru v roce 2007 a získal velice pozitivní ohlasy a recenze.
Přehled tvorby:
- Touching the Void; Setkání se smrtí
- Dark Shadows Falling; Temné stíny nad námi
- Storms of Silence
- This Game of Ghosts; Hra duchů
- The Beckoning Silence; Vábivé ticho: štít smrti a snů
- The Water People
Joe Simpson je podobně jako mnoho velikých spisovatelů z minulosti důkazem toho, že kdo chce psát skutečně o životě, jeho smyslu, významu či marnosti, musí žít naplno. Musí být schopný riskovat a poznávat svět kolem nás z perspektivy, z jaké se na něj dívá jenom pár vyvolených odvážlivců či šílenců.
A on to dělal. Nasazoval (zbytečně?) svůj život na ledových či skalnatých stěnách, aby lépe porozuměl tomuhle bláznovství kolem nás. Podíval se do očí smrti a teď může psát o tom, jaké to je být naživu.
Zdroj obrázků: oficiální stránky autora www.noordinaryjoe.co.uk
Navzdory tomu, že byl vychován v křesťanské rodině, se v šestnácti jeho víra v Boha pomalu vytrácí a definitivně ho opouští při nehodě v Peru. „Kdy jsem věděl, že hra skončila, umíral jsem a nevedlo to nikam, do žádného ráje, jen věčné prázdnoty, mě ani na chvíli nenapadlo vracet se k Bohu svého dětství. Kdybych si na jediný okamžik pomyslel, že na mě nějaká všemohoucí bytost shlíží a nabízí mi pomocnou ruku, přestal bych se okamžitě hýbat, zbavil se tak bolesti a námahy a čekal, až mi pomůže. A byl bych zemřel. Ve skutečnosti to byla asi jedna z nejsilnějších a nejsmutnějších věcí, které jsem si z těch otřesných dní v Peru odnesl. Pro mě už žádný Bůh nebyl.“ (Simpson, J. Vábivé ticho: štít smrti a snů. Brno: Jota, 2009, s. 119.) Peru mu možná vzalo Boha, ale udělalo z něj spisovatele. Jeho kniha Setkání se smrtí (Touching the Void) se stává bestsellerem. Vypráví v ní příběh o tom, jak s kamarádem a kolegou Simonem Yatesem téměř zemřeli při zdolávání západní strany Siula Grande v peruánských Andách. Joe si při pádu zlomil nohu a Simon, který po hodině snahy o záchranu přítele začal věřit, že jeho kamarád je mrtev, odřízl lano, které je spojovalo. Joea pak čekalo peklo, když musel posbírat všechny fyzické i psychické síly, zapomenout na bolest, zimu a fakt, že je sám, opuštěn v nedostupné oblasti uprostřed hor, kde mu nikdo nepomůže. Trpěl hypotermií a dehydratací. Sám se doplazil až k základnímu táboru jen krátký okamžik předtím, než měli Simon Yates a Richard Hawking, který je zde čekal, odejít dolů. Tím si zachránil svůj život.
Tři roky po této události, v roce 1988, obdržel za knihu cenu Boardman Tasker Prize for Mountain Literature, která je udělovaná na počest Petra Boardmana a Joea Taskera autorům za jejich přínos v literatuře s tematikou hor.
Kniha byla v roce 2003 zpracována do filmové podoby a na plátnech, podobně jako v knihkupectvích, měla dobré ohlasy.
V knize This Game of Ghosts (Hra duchů) pokračoval v opisování svých smutných, těžkých, ale i příjemných zážitků ze života spojeného s horami, ledem a lezením. Najdeme tu však i jeho vzpomínky na dětství, které jsou také plné neobvyklých a zajímavých dobrodružství.
Jako lezec, který se často pouštěl do nelehkých podniků, dostal vstupenku do světa, ve kterém život není samozřejmostí. Sám ve svých knihách píše o tom, že být ten, co zdolává těžké hory, znamená potkávat se se stejně zapálenými lidmi. Jenomže lidé patřící k této skupině občas nemají to štěstí a nedožijí se důchodu.
Spousta jeho přátel a spolulezců zůstalo v horách, odkud se už nevrátili. Zasypáni lavinou, s rozlámanýma nohama a vazy. Nenalezení, na věky pohřbeni sněhem.
Na stránkách jeho knih najdeme odpověď na otázku, proč to všichni dělají: „Často jsem si říkal, proč jsme se rozhodli hrát se životem tak riskantní hry. Mé nejbližší vysvětlení, proč lezeme, znělo, že se tak můžeme posunovat po oné tenké čáře mezi životem a smrtí, že se na krátkou chvíli mění naše náhledy na život. Že náhodné setkání s temnou stránkou nás nutí si uvědomit, jak důležité prostě je být naživu – že nás nutí žít.“ (Simpson, J. Vábivé ticho: štít smrti a snů. Brno: Jota, s. 76.)
Kromě lezení se věnuje i paraglidingu či potápění. A jak sám říká, také golfu, čtení, pití piva, kulečníku, hádání se, fotografování a vyhýbání se práci. Své trvalé bydliště má v Sheffieldu, ale při hledání ideálních podmínek pro svoje záliby byl nucen hodně cestovat. Evropa, Nepál, Peru, Pákistán, Afrika, Bolívie, Indie, Ekvádor…
Sám říká, že: „Díky lezení, psaní a řečnění jsem měl život plný dobrodružství, cestování a vzrušení. Při těchto příležitostech jsem se potkával s báječnými lidmi všech ras a vyznání, rozšířil jsem si obzory a mé vnímání světa se od základu změnilo. Ale hlavně jsme měl mnoho přátel po celé zeměkouli a zažíval s nimi věci, které nesmírně obohatily můj život.“ (Simpson, J. Vábivé ticho: štít smrti a snů. Brno: Jota, s. 117.)
Při jedné z cest, v zimě roku 1998, mu zemřela matka. O její smrti se dověděl až z kondolenčního dopisu, který našel ležet na podlaze, po návratu z Thajska. Nikdo ho totiž nedokázal zastihnout a včas mu říct, aby při ní stál v době, kdy umírala na rakovinu.
V roce 1999 mu vychází kniha Temné stíny nad námi (Dark Shadows Falling), ve které popisuje lezení ve Velké Británii a svůj neúspěšný pokus o prvovýstup na Pumori. V knize se autor vrací do minulosti a vzpomíná na spoustu různorodých tragedií, které se v horách odehráli. Velikou část knihy zabírají události odehrávající se v květnu 1992 na Mount Everestu.
V knize Vábivé ticho: štít smrti a snů (Beckoning Silence), která vyšla v roce 2002, pokračuje ve svém příběhu. Mluví o horolezci, který je už unavený z věčně přítomné smrti, úrazů a únavy. Jeho přátelé pomalu umírají nebo přestávají s lezením. A on se také dost těžce rozhoduje. Věk začíná dělat problémy, kolena nejsou to, co bývala, ale hory a lezení po nich je něco, co dávalo hlubší smysl jeho životu. Byl to jeho život. Nakonec se rozhodne podniknout poslední výstup. Výstup na Eiger. Splnit si svůj sen, dostat se až na vrchol této nádherné a zároveň nebezpečné hory a pak skončit s lezením.
A tak se spolu se svým lezeckým partnerem Rayem vydávají do Alp pokořit Eiger. Avšak všechno je nakonec jinak a bohužel, nebo možná naštěstí, v životě jen málo věcí dopadne tak, jak jsme si je naplánovali.
Kniha byla později inspirací a dá se říct, že volnou předlohou pro natočení dokumentárního filmu Beckoning Silence, který měl premiéru v roce 2007 a získal velice pozitivní ohlasy a recenze.
Přehled tvorby:
- Touching the Void; Setkání se smrtí
- Dark Shadows Falling; Temné stíny nad námi
- Storms of Silence
- This Game of Ghosts; Hra duchů
- The Beckoning Silence; Vábivé ticho: štít smrti a snů
- The Water People
Joe Simpson je podobně jako mnoho velikých spisovatelů z minulosti důkazem toho, že kdo chce psát skutečně o životě, jeho smyslu, významu či marnosti, musí žít naplno. Musí být schopný riskovat a poznávat svět kolem nás z perspektivy, z jaké se na něj dívá jenom pár vyvolených odvážlivců či šílenců.
A on to dělal. Nasazoval (zbytečně?) svůj život na ledových či skalnatých stěnách, aby lépe porozuměl tomuhle bláznovství kolem nás. Podíval se do očí smrti a teď může psát o tom, jaké to je být naživu.
Zdroj obrázků: oficiální stránky autora www.noordinaryjoe.co.uk