Medailonky: Vaše Literatura - Literatura pro všechny!
Ludvík Aškenázy: Otec skřítka Pitrýska a zeť Heinricha Manna
- Medailonky
- Vytvořeno 19. 3. 2010 1:00
- Autor: Alena Štouračová
Vzpomeňte si na svá dětská léta. Kdo by neznal knížku Ludvíka Aškenázyho Putování za švestkovou vůní (1959), v níž vystupuje skřítek Pitrýsek, který utekl z pohádkové knížky před hloupou a domýšlivou husou? Nejen tato známá knížka, která byla v roce 1998 Českou televizí převedena do animované podoby ve formě Večerníčku, ale i další dílo i samotná osobnost Ludvíka Aškenázyho rozhodně stojí za povšimnutí.
Příběh skřítka Pitrýska, který nechce být sám, hledá přátele, putuje světem, mnohé ztrácí a mnohé nabývá, až se konečně dozví, kde je jeho místo, tvoří téměř shodnou paralelu s životním osudem Ludvíka Aškenázyho.
Ludvík Aškenázy se narodil 24. února 1921 v Českém Těšíně. Pocházel z česko-židovské rodiny, což v pozdějších letech významně ovlivnilo jeho tvorbu. Zaměstnání Ludvíkova otce celou rodinu přivedlo do Polska. Ludvík Aškenázy tak střední školu absolvoval v polské Stanislavi. Maturitu skládal v roce 1939, tedy v době, kdy již byla Stanislav zabrána Sovětským svazem. Následně se Aškenázy rozhodl studovat slovanskou filologii a všeobecné dějiny v polském Lvově.
Počátkem druhé světové války byl Aškenázy evakuován do Kazachstánu, kde učil na střední škole dějepis do doby, než v Sovětském svazu v roce 1942 vstoupil do československého armádního sboru generála Ludvíka Svobody. Za svoji statečnost v boji dostal po válce sovětské i československé vyznamenání.
V květnu 1945 se Aškenázy v Praze seznámil s dcerou německého spisovatele Heinricha Manna, Leoniou Mannovou, s níž se později oženil. Narodili se jim dva synové Heinrich (*1948) a Ludwig (*1956) Mann-Aškenázy, kteří momentálně žijí v Německu, kde působí jako filmoví režiséři.
Po druhé světové válce Aškenázy pracoval jako reportér a zahraniční politický komentátor pražského rozhlasu. Dalo by se říct, že byl neustále na cestách – zavítal například do Polska, NDR, Spojených států amerických, Indie, Japonska nebo Itálie. Působil také jako válečný zpravodaj v Izraeli. Koncem 50. let 20. století však profesi zahraničního reportéra opustil a stal se spisovatelem z povolání.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 do Československa Ludvík Aškenázy s celou rodinou emigroval do západoněmeckého Mnichova. Koncem sedmdesátých let se přestěhoval do severní Itálie, konkrétně do Bolzana, kde v roce 1986 po dlouhé nemoci zemřel.
Do nejúspěšnější etapy Aškenázyho tvorby, v níž se vymanil ze schematismu a ideologických předsudků, které bezprostředně provázely jeho poúnorovou publicistickou a beletristickou činnost, patří druhá polovina 50. let 20. století. V mikropovídkách Dětské etudy (1955), v pohádkovém příběhu Ukradený měsíc (1956), v povídce Milenci z bedny (1959) či v protiválečném prozaickém souboru Psí život (1959) již Aškenázy dává přednost všednosti a obyčejnému člověku před patosem socialistického realismu.
Aškenázy svou tvorbu zaměřil nejen na dospělé, ale také na děti (např. Dětské etudy, Ukradený měsíc, Putování za švestkovou vůní nebo Praštěné pohádky), jeho tvorba se pohybovala na rozmezí prózy i poezie, epiky i lyriky a publicistiky i beletrie. Napsal také řadu filmových scénářů (např. k filmu Křik režiséra Jaromila Jireše z roku 1963), rozhlasových her i divácky náročných divadelních dramat.
Snad nejúspěšnějším a nejznámějším dílem Ludvíka Aškenázyho je vyjma dětské knížky Putování za švestkovou vůní povídkový soubor Vajíčko (1963), který se skládá ze dvou oddílů črt a postřehů ze světa a z šestnácti krátkých povídek charakteristických svým tragikomickým laděním, anekdotickou výstavbou, zkratkovitostí a závěrečnou pointou. Dvanáct prvních povídek cyklu Vajíčko je zasazeno do doby německé okupace a druhé světové války. Další čtyři povídky vyprávějí o životních vzestupech a pádech lidí poúnorové doby.
Na závěr pro ukázku uvádím Aškenázyho kratičkou povídku Vajíčko, která je součástí povídkového cyklu stejného názvu.
Vajíčko
Pan Porštefl se bavil tím, že volal na neznámá telefonní čísla a z neznámých lidí si dělal legraci. Ale měl vždy speciální telefonát, a to v pátek ve 3 hodiny odpoledne. Volal panu Kohoutkovi, zeptal se, jestli je doma pan slepička a jestli snesl vajíčko. Jednou v pátek ve tři hodiny ale čekal pan Kohoutek marně. Pan Porštefl byl totiž odveden do koncentračního tábora. Když se po válce vrátil do Prahy (Porštefl), zjistil, že je pátek a za pět minut tři, tak šel k nejbližšímu telefonnímu automatu a zavolal na jediné číslo, které si pamatoval – panu Kohoutkovi. Pan Kohoutek měl takovou radost, že telefonista přežil, že ho pozval na vajíčko.
(Aškenázy, Ludvík. Vajíčko. Praha: Československý spisovatel 1963.)
Čtěte také:
Ludvík Aškenazy a jeho Psí život
Ludvík Aškenázy se narodil 24. února 1921 v Českém Těšíně. Pocházel z česko-židovské rodiny, což v pozdějších letech významně ovlivnilo jeho tvorbu. Zaměstnání Ludvíkova otce celou rodinu přivedlo do Polska. Ludvík Aškenázy tak střední školu absolvoval v polské Stanislavi. Maturitu skládal v roce 1939, tedy v době, kdy již byla Stanislav zabrána Sovětským svazem. Následně se Aškenázy rozhodl studovat slovanskou filologii a všeobecné dějiny v polském Lvově.
Počátkem druhé světové války byl Aškenázy evakuován do Kazachstánu, kde učil na střední škole dějepis do doby, než v Sovětském svazu v roce 1942 vstoupil do československého armádního sboru generála Ludvíka Svobody. Za svoji statečnost v boji dostal po válce sovětské i československé vyznamenání.V květnu 1945 se Aškenázy v Praze seznámil s dcerou německého spisovatele Heinricha Manna, Leoniou Mannovou, s níž se později oženil. Narodili se jim dva synové Heinrich (*1948) a Ludwig (*1956) Mann-Aškenázy, kteří momentálně žijí v Německu, kde působí jako filmoví režiséři.
Po druhé světové válce Aškenázy pracoval jako reportér a zahraniční politický komentátor pražského rozhlasu. Dalo by se říct, že byl neustále na cestách – zavítal například do Polska, NDR, Spojených států amerických, Indie, Japonska nebo Itálie. Působil také jako válečný zpravodaj v Izraeli. Koncem 50. let 20. století však profesi zahraničního reportéra opustil a stal se spisovatelem z povolání.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 do Československa Ludvík Aškenázy s celou rodinou emigroval do západoněmeckého Mnichova. Koncem sedmdesátých let se přestěhoval do severní Itálie, konkrétně do Bolzana, kde v roce 1986 po dlouhé nemoci zemřel.
Do nejúspěšnější etapy Aškenázyho tvorby, v níž se vymanil ze schematismu a ideologických předsudků, které bezprostředně provázely jeho poúnorovou publicistickou a beletristickou činnost, patří druhá polovina 50. let 20. století. V mikropovídkách Dětské etudy (1955), v pohádkovém příběhu Ukradený měsíc (1956), v povídce Milenci z bedny (1959) či v protiválečném prozaickém souboru Psí život (1959) již Aškenázy dává přednost všednosti a obyčejnému člověku před patosem socialistického realismu.
Aškenázy svou tvorbu zaměřil nejen na dospělé, ale také na děti (např. Dětské etudy, Ukradený měsíc, Putování za švestkovou vůní nebo Praštěné pohádky), jeho tvorba se pohybovala na rozmezí prózy i poezie, epiky i lyriky a publicistiky i beletrie. Napsal také řadu filmových scénářů (např. k filmu Křik režiséra Jaromila Jireše z roku 1963), rozhlasových her i divácky náročných divadelních dramat.
Snad nejúspěšnějším a nejznámějším dílem Ludvíka Aškenázyho je vyjma dětské knížky Putování za švestkovou vůní povídkový soubor Vajíčko (1963), který se skládá ze dvou oddílů črt a postřehů ze světa a z šestnácti krátkých povídek charakteristických svým tragikomickým laděním, anekdotickou výstavbou, zkratkovitostí a závěrečnou pointou. Dvanáct prvních povídek cyklu Vajíčko je zasazeno do doby německé okupace a druhé světové války. Další čtyři povídky vyprávějí o životních vzestupech a pádech lidí poúnorové doby.
Na závěr pro ukázku uvádím Aškenázyho kratičkou povídku Vajíčko, která je součástí povídkového cyklu stejného názvu.
Vajíčko
Pan Porštefl se bavil tím, že volal na neznámá telefonní čísla a z neznámých lidí si dělal legraci. Ale měl vždy speciální telefonát, a to v pátek ve 3 hodiny odpoledne. Volal panu Kohoutkovi, zeptal se, jestli je doma pan slepička a jestli snesl vajíčko. Jednou v pátek ve tři hodiny ale čekal pan Kohoutek marně. Pan Porštefl byl totiž odveden do koncentračního tábora. Když se po válce vrátil do Prahy (Porštefl), zjistil, že je pátek a za pět minut tři, tak šel k nejbližšímu telefonnímu automatu a zavolal na jediné číslo, které si pamatoval – panu Kohoutkovi. Pan Kohoutek měl takovou radost, že telefonista přežil, že ho pozval na vajíčko.
(Aškenázy, Ludvík. Vajíčko. Praha: Československý spisovatel 1963.)
Čtěte také:
Ludvík Aškenazy a jeho Psí život