Historie „okrajové“ literatury

• 

Dějiny literatury

Vytvořeno 22. 2. 2011 1:00

Autor: Martin Dolejský

I tak by se dala nazvat odborná práce Pavla Janáčka a Michala Mareše Svět rodokapsu. Kniha nás informuje o vzniku rodokapsů a dokazuje nám, že se nejednalo o literaturu úzké skupinky čtenářů. Ve své době zaznamenal rodokaps veliké úspěchy.

Tou dobou jsou třicátá a čtyřicátá léta dvacátého století. Z knihy se dozvíme, že rodokaps měl tři fáze vývoje. První spadá do doby let třicátých a čtyřicátých. V této době se těší velké oblibě a i přes některé snahy o očernění a pošpinění si stále udržuje své čtenáře. Těmi jsou jak lidé dělnických profesí, tak intelektuálové. Tuto první etapu vývoje rodokapsu ukončil květen 1945. V této knize je kladen jako mezník. Definitivní konec nastal po roce 1948. Většina edic je zrušena a objevují se jen výjimečně románové sešity. Ty jsou už však poznamenané dobovou propagandou a jejich obliba není tak vysoká. Druhou etapu autoři spatřují v letech 1965 až 1970. Edice, které vycházely v této době částečného uvolnění, se však zdaleka nepřibližují těm předešlým. Třetí etapa nastala po roce 1989 a trvá až do dnešní doby.

Kniha si bere tedy „na mušku“ první období. To začíná rokem 1935. Právě v tomto roce vychází první sešit týdeníku Román do kapsy. Edic bylo mnoho, celkem třináct. Některé (jako například edice Oddech po práci vycházející v roce 1947) měly jepičí život a na druhou stranu mnohé (Rodokaps, Rozruch) vycházely mnoho let. V rodokapsech se většinou psalo o životě na divokém Západě, vědecko fantastické romány, zážitky z cest a později i sentimentální romány pro ženy.

Těžké období prožíval rodokaps v letech Protektorátu. Musela se pozměnit tématika. Přestřelky a kovbojové se přesunuli ze Severní do Jižní Ameriky a vypustila se otázka případného vlastenectví. Existovala tu však i fašisticky orientovaná linie autorů, která vytváří díla rasistická a antisemitská. Konec románovým edicím učinil rok 1944. Souvisí to s totálním podřízením průmyslu válečné mašinerii a šetření na všech stranách. Již tak okleštěné vydávání musí být tedy pro nedostatek papíru zastaveno. Pokračovat může až po osvobození v roce 1945.

Již v roce 1938 se v Praze vytváří Klub autorů dobrodružných románů (KADR). Ten sdružuje autory rodokapsů. V Klubu si předčítají své výtvory a ty dále nabízejí nakladatelstvím (je tu tedy i funkce jakési agentury). Rodokapsy si nikdy nekladly vysoké cíle. Uznávaly oficiální literaturu. Mnoho autorů rodokapsů byli lidé, kteří v oficiální literatuře neuspěli, a tak se uchýlili k této cestě publikování svých děl. Rodokaps je v knize také vykládán jako pokračovatel lidové četby devatenáctého století.

Zajímavou kapitolou v oblasti rodokapsu jsou pseudonymy autorů. Jsou zde popisováni autoři, kteří používali až sedmnáct pseudonymů. Volili je podle žánru. Jiný pro detektivku a jiný pro sentimentální román.

Je důležité podotknout, že kniha obsahuje soupis většiny románových edic, které vyšly v tak zvaném prvním období. U každé edice je její charakteristika a základní údaje.

„Do autorského okruhu románových sešitů patřili zběhlí studenti i kantoři, muži i ženy devatera řemesel, lidé příležitosti. Vedle nich však tytéž řady zaplňovali studenti a profesoři pilní a řádní, ředitelé škol, úředníci, advokáti, žurnalisté, cestovatelé, filmaři, solidně zabezpečení státní úředníci, jako byl vrchní ministerský rada nebo ředitel železnic. Jejich kulturní zázemí a rozhled byly podobně nestejné.“
(Pavel Janáček, Michal Jareš: Svět rodokapsu. Karolinum, Praha 2006, str. 47.)

Kniha nám ukazuje, že vnímání rodokapsu jako pokleslé literatury je dlouhodobý jev. Rodokaps si však nikdy nekladl vysoké cíle. Své čtenáře si ale vždy našel.