Norbert Mappes-Niediek: Chudáci Romové, zlí Cikáni

• 

Knižní novinky

Vytvořeno 3. 2. 2014 0:00

Autor: Redakce

Máme Romy litovat, nebo se před nimi mít na pozoru? Jak je to s jejich ochotou začlenit se do společnosti? Potřebujeme „dekádu romské inkluze“, nebo je to ztráta peněz? A kdo vlastně jsou ti Romové?

Tyto provokativní otázky si Norbert Mappes-Niediek, dlouholetý zpravodaj z jihovýchodní Evropy, položil v době, kdy Evropská unie kvůli „přílivu“ Romů hrozila Srbsku a Makedonii znovuzavedením vízové povinnosti a zároveň se schylovalo k slavnostnímu odhalení památníku romským obětem nacismu přímo před budovou německého parlamentu. Východiskem knihy se staly četné předsudky, které vůči Romům panují jak ve východní, tak v západní Evropě: údajná lenost, sklony ke kriminalitě či iracionální zacházení s penězi. Podrobná analýza životních poměrů východoevropských Romů, založená na autorových bohatých znalostech, přináší kompetentní, veskrze věcný a především poučný pohled na takzvanou „romskou problematiku“, který představuje zásadní změnu v dosavadních úvahách o tomto tématu.

Odvážná hlavní teze vzbuzující četné kontroverze zní: Evropa nepotřebuje romskou politiku podporující pozitivní identitu této menšiny, ale sociální politiku zaměřenou na potírání chudoby. Kniha, která se na první pohled jeví jako jedna z nespočtu povrchních publikací nabízejících jednoduchá černobílá vysvětlení, tak nastavuje zrcadlo západní i východní Evropě — a nabízí věru překvapivý a místy nepříjemný pohled.

Ukázka z knihy:

Tu se kolem vás mihnou jejich žebrající ženy v dlouhých sukních, tu vám zase chrstnou špinavou vodu na přední sklo auta a chtějí za to euro. Moc toho o nich nevíme. Při jízdě vlakem bezútěšnými krajinami na periferiích Lyonu nebo Milána, sestávajícími z železničních tratí, rychlostních silnic a parkovišť pro náklaďáky, můžeme spatřit malé osady z chatrčí, ale jen stěží si dokážeme představit, že v nich opravdu někdo bydlí. „To jsou Sintové a Romové,“ nazývají je lidé termíny užívanými v Německu. „Z Bulharska a Rumunska.“ Ale ani tohle nevědí přesně a také to není pravda — jsou to Romové, nikoli Sintové a přicházejí ze všech možných zemí střední a jihovýchodní Evropy. Někteří jako občané Evropské unie, jiní jako žadatelé o azyl, další prostě jen tak. 

Na neznámé půdě mezi iritující každodenní zkušeností a útržkovitými znalostmi historie bují všelijaký myšlenkový a pocitový plevel. Kradou a štítí se práce, tvrdí jedni. Jsou to dobří muzikanti a byli po staletí pronásledováni, říkají druzí. Obojí si přísně vzato neodporuje. O Romech však každý mluví jinak. Jsou prý menšina, a proto by se jich neměla týkat všechna měřítka a rozhodnutí většinové společnosti. Ale nikdo nedokáže vysvětlit, čím se vlastně od ostatních tak zásadně liší. Představují samostatný národ? Chtějí či měli by se přizpůsobit? Jak se k nim chovat „korektně“? Jsou Romové problém? Nebo sami nějaký mají?

Úřady nevědí, jestli musí těmto záhadným bytostem pomáhat, nebo jestli je mohou ignorovat. Názory politické reprezentace i veřejnosti kolísají mezi představami o deportacích a nejasným přáním integrace. 

Na Romech z jihovýchodní Evropy si vylamují zuby teorie a koncepty veškerých politických stran a hnutí. Pokud bychom neoblomně trvali na dodržování pořádku, jak to vyžadují konzervativci, došlo by k přeplnění věznic a k rozbití rodin přistěhovalců prchajících před bídou. Když úřady najdou zanedbané dítě a odeberou ho matce, jenom ublíží, avšak situaci nezlepší. Ani oblíbené přísné hraniční kontroly nefungují, protože život na okraji společnosti lze vést i bez dokladů. Sociální demokraté si musí projít bolestivou zkušeností, že Romové většinou netouží po úspěchu ani po vzdělání. Místo toho, aby svůj život podřídili nejisté pracovní kariéře a pak prostřednictvím svých odborů bojovali za lepší plat, většina z nich raději spoléhá na své rodinné vazby. A dokonce i patos svobody a oslava rozmanitosti, typické pro liberály, se u Romů setkávají se zlým výsměchem. Život v bídě si nikdo nevolí dobrovolně, nikdo se nerodí proto, aby žebral. A jelikož Romům chybí kupní síla, všechny trhy je ignorují.

Evropské instituce považují Romy za „transnacionální“ nebo „evropskou menšinu“. Chtějí především Východoevropany naučit, že musí respektovat jedinečnost a identitu Romů a že jim musí poskytnout rovné příležitosti — a na přechodnou dobu dokonce lepší šance, jako kompenzace za jejich diskriminaci. Tento názor se opírá o domněnku, že Romové jsou chudí jen proto, že jimi ostatní jako národem opovrhují a vyčleňují je ze společnosti. A většina Evropanů se domnívá, že k vyřešení celého problému by stačilo, aby většinová společnost svůj postoj vůči Romům změnila. To je však jen zbožná lež.

Knihu Chudáci Romové, zlí Cikáni vydalo nakladatelství Host