Komiksy: Neil Gaiman – Sandman: Věčné noci

• 

Vytvořeno 8. 10. 2013 3:00

Autor: Petr Měrka

Věčné noci, další titul z řady dnes již legendárního Sandmana od Neila Gaimana je zatím nejrozpačitějším, jaký se mi z celé série dostal do rukou. To především z vizuální stránky, která má zde mnohem výraznější vliv na celkové vyznění vyprávění, než tomu bylo kdy jindy. Míním tím hlavně příběh zasvěcený Zoufalství, který nakreslil Barron Storey a výtvarně zpracoval Dave McKean.

Zoufalství je jenom obtížně stravitelné a někomu se může jevit i přímo nečitelné a nudné, jenomže právě v tom spočívá přece jeden z atributů zoufalství jako takového.

Člověk se cítí mizerně, trápí se, utápí a souží. Zoufá si. Atmosféra je prosáklá rozkladem a nezměrnou bolestí. Nic se nám nedaří. Pachtíme se od nevidím do nevidím a postrádáme radost. Jsme otupělí téměř hmatatelnou melancholií, která nás skličuje.

Kapitola věnovaná Zoufalství je spíš umělecké dílo v jeho ryzí podstatě než komiks, který má být očím čtenáře pokud možno co nejpřijatelnější a především pak atraktivní, což v zjednodušeném slova smyslu znamená realismus.

Zoufalství je vizuální abstrakce utopená v chaosu bezradnosti. Hýří barvami i temnotou. Můžeme si být jisti, že pokud mu podlehneme, znamená to pro nás jistý konec, který bude ošklivý a zbytečně předčasný. Bude nás intenzivně užírat frustrace s komplexem méněcennosti. Budeme závidět druhým nos mezi očima, a to jenom proto, že se nám jeví půvabnější než náš vlastní, což je přeci nespravedlivé! Připadáme si ukřivdění, zahořklí a zneuznaní.

Jako děti jsme měli sny a naděje. Toužili jsme a prahli po lásce. Jako dospělí jsme v přímém kontaktu s deziluzí všední každodennosti. Ta každého z nás srazí na kolena. Používá za tím účelem stáří a nemoci. Ale nezdráhá se aplikovat ani takový globální válečný konflikt.

Paranoia je přímá cesta do psychózy. Schizofrenie v konfrontaci s nepředstíranými stavy skutečného prozření. Gaiman útočí svou geniální fabulací na samotnou dřeň naší duše, skrze níž poznáváme jsoucno.

Mnozí z nás si však myslí, že duše neexistuje, a proto se vyskytují tajné policie, zkorumpované vlády, konspirační teorie, bláznivé smyšlenky o UFO a iluzivní představy o naší egomaniakální maličkosti. Gaiman nám skrze svoji úžasně imaginativní fantasii zprostředkovává kontakt se sebou samými. Nutí nás přemýšlet o tom, co jsme zač a kam směřujeme.

Příběhy Věčných jsou srovnatelné s antickou tragédií. Jejich rozměr je nadčasový, protože se dotýká univerzálních témat. Svým způsobem lze na Sandmana nahlížet jako na pohádku, ale krutou a nespravedlivou jako sám život.

„A žádný muž ani žena nebyl tak kajícný…
…Tak upřímný, neuronil tolik slz…
…Ani tolik krve…
Jako hrabě sám.
Modlili se…
…A kvíleli…
…A káli se…
…A krváceli až do půlnoci.
Nádherný to konec dokonalého dne.“
(GAIMAN, Neil. Sandman: Věčné noci. Přel. V. Janiš. Praha: Crew, 2013. s. 17.)