Komiksy: Petr Měrka – Van Gogh 21. století

• 

Vytvořeno 20. 6. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

Patříte-li ke čtenářům libujícím si v rozjásaných příbězích prosvětlených dobrem a čistotou či k těm, kterým romantika a láska v literatuře pomáhá překonávat tvrdou životní realitu, raději si vyberte jinou knihu než tu, o níž bude řeč. A snad ani raději nečtěte dál následující článek. Řeč bude totiž o grafickém románu Petra Měrky a Dávida Marcina Van Gogh 21. století.

 

 

Pokud se o nějaké dvojici dá říct „ti se hledali, až se našli“, platí to o Petru Měrkovi a Dávidu Marcinovi stoprocentně. Společnými silami dokázali dotáhnout ošklivost téměř do dokonalosti. O tom, jak vidí svět Petr Měrka, se čtenář může dočíst v předchozích recenzích či přímo v jeho povídkových knihách. Není potřeba je číst všechny, autor je ve svém stylu zásadový a neuhýbavý, což je třeba ocenit. Problém však nastává, pokouší-li se čtenář přečíst víc povídek za sebou. Brzy získá dojem, že jejich struktura zůstává stále stejná a že by šikovný programátor dokázal napsat aplikaci appPMerka bez větší námahy tak, aby vygenerovala pár jeho dalších textů. 

 

Již od prvních stránek grafického románu Van Gogh 21. století je jasné, že starý dobrý Měrka je opět mezi námi. Dvouleté dítě zanedbávané rodiči s nožem vraždící starou ženu, krev, sliny, výkaly, povalující se mrtvoly či jejich oddělené údy marně ležící na chodníku, policie lhostejně střílící do lidí. To je černohumorná dystopie Petra Měrky. Takové budoucnosti, ostatně jako každé dystopické, bych se dožít nechtěl, obávám se však, že Petr Měrka v ní částečně žije již nyní.

 

Krabicí uřezaných uší do románu vstupuje titulní van Gogh. Ten Měrkův totiž nepraktikuje oddělování vlastního vnějšího sluchového orgánu, řeže je komukoliv na potkání. Přesto i on o něj přijde, avšak ne vlastní rukou. Slavný malíř slouží autorovi k poukazování na fakt, že mnozí umělci se za svého života nedokážou proslavit, teprve lidé budoucí je pochopí a oslaví. Skutečnost je podle mého názoru daleko horší, než si Petr Měrka maluje. Většina lidí ani v budoucnu nepochopí podstatu díla a nerozpozná talent, jen tupě opakuje myšlenku, kterou jim někdo vložil do hlavy. I když bych možná Petru Měrkovi křivdil, jedna z jeho dalších postav – pojmenovaná měrkovsky příkladně Jan Hovínko – nezíská věhlas ani poté, co se oddá potupné sebevraždě.

 

Motiv zneuznaného umělce se táhne celým románem, je v něm cítit autorovo zklamání a hněv, že se dosud neprosadil a jeho vpravdě charakteristický styl nebyl náležitě oceněn do té míry, aby se mohl literaturou uživit. Avšak jak správně připomíná – kdo v českých krajích může? Dalším často zmiňovaným tématem je brutalita, lhostejnost, peníze, pokrytectví společnosti, povrchnost, vše, na co každý člověk v té či oné míře naráží. Vše prezentuje v hypertrofované formě, a čtenář má pocit, jako když se dívá lupou na odporný vřed.

 

Román neběží přímou cestou, jako každá mozaika se rozpadá na střípky, které však do sebe příliš nezapadají. Členové van Goghovy rodiny jej sice stmelují, ale autor se příliš nezabývá návazností ani časovou kontinuitou. Výsledkem je, že jednotlivé kapitoly se čtou spíše jako jednotlivé povídky než jako celistvý román. V Měrkově textu však na tom naprosto nezáleží. Děj není důležitý, slouží pouze jako berlička pro vyjádření jeho názorů na společnost takzvaných normálních lidí, v níž se necítí zcela volně.

 

Petr Měrka patří určitě mezi autory, kteří jsou přesvědčení, že by umění nemělo být impotentní. Souhlasím, nemyslím si ale, že použití vulgarizmů, oblaků alkoholických výparů a smrad zvratků přidělá textu „koule“. Přílišná snaha o dovedení ošklivosti do extrému se míjí účinkem, čtenář otupí a zdroj humoru pocházejícího právě z tohoto absurdního přehánění vyschne. Zasmát se představě dvouletého dítěte bořícího nůž do jedovaté babky může v návalu překvapení pobavit jednou, snad dvakrát. Ale pokud čtenář naráží na podobné scény v každém Měrkově textu několikrát, stávají se nudnými, zavánějícími tou prokletou impotencí.

 

Pokud se texty Petra Měrky někam posunuly, je to zásluhou ilustrací Dávida Marcina. Na textu se samozřejmě nic nemění, ale ošklivost se vlivem obrázků stává ještě ošklivější, lidé dostávají konkrétní obrysy a čtenář ztrácí poslední iluze o tom, že by snad v Měrkově světě mohlo být něco, co by nepáchlo krví, kouřem, špínou, alkoholem a zvratky.