Komiksy: Richard Corben – Duchové mrtvých

• 

Vytvořeno 9. 10. 2016 2:00

Autor: Marta Šimečková

Díla světově uznávaných literárních klasiků se nejednou dočkala komiksového zpracování. Do obrázkovo-bublinové formy byl již převeden nejeden opus od Shakespeara, Doylea, Poea a dalších. Posledně zmiňovaný se stal inspirací kupříkladu pro komiksového tvůrce Richarda Corbena, jehož adaptace Poeova díla nyní souborně vydalo nakladatelství Comics Centrum pod názvem Duchové mrtvých.

Kniha obsahuje minipříběhy, které vznikly na podkladu 5 Poeových básní a 9 povídek, mezi nimi je to například Havran, Vraždy v ulici Morgue, Maska rudé smrti nebo Zánik domu Usherů. Všechny spojuje hororové ladění, motivy smrti a také postava čarodějky Mag, která uvádí a uzavírá každou kapitolu. Jde o ohavné stvoření, vizuálně připomínající spíše muže než ženu, které glosuje vyprávěné, a někdy do děje dokonce samo vstupuje. Tato postava funguje jako zdroj ironie a sarkasmu, v některých místech je kupodivu i nositelem humoru, byť do jisté míry morbidního. To nelze říci o ostatních postavách, jejichž působnost je omezena vždy na jeden příběh a pro něž je charakteristická vážnost pramenící mj. z jim predestinovaného špatného konce.

Pro minipříběhy je typické ponuré prostředí – kulisami epizodických dramat jsou např. staré domy, rozpadlé chrámy, rozvaliny zahalené v mlze apod. Jsou to exotická místa, typická ostatně pro romantismus Poeově dílu vlastní. Neschází ani lokality spjaté se smrtí – hřbitov, rodinná hrobka nebo sklep plný mrtvol. 

Zvolený prostor dodává příběhům melancholickou atmosféru a snovost. Hranice mezi samotným snem (popř. šílenstvím) a realitou je někdy natolik slabá, že čtenář tápe, jak si lze celý příběh vyložit. Na „vině“ je ostatně i vizuální stránka komiksu – rysy jednotlivých postav, záměrně vyvedených nepříliš lichotivě, jsou proměnlivé. Postavy z toho důvodu v každé obrázkové sekvenci vypadají jinak, což je dáno jednak osobitým kreslířským stylem samotného tvůrce, jednak i jeho hrou se čtenářem, kterého tak ponechává v nejistotě, co je ještě součástí literární skutečnosti a co ne. 

Přestože Poeovy práce zpracované v recenzované knize vznikly v letech 1827–1846, vyznívají nadčasově a moderně. Může za to jednak skutečnost, že Poe byl (a dosud de facto je) mistrem svého oboru, nemalý podíl na tom má i Corbenův talent podat staré příběhy novým, neotřelým způsobem. Corben, kterého čeští čtenáři znají hlavně jako spolutvůrce úspěšné série Hellboy nebo jako autora komiksového románu Ragemoor (recenze zde), totiž Poeovo dílo, na mnoha místech víceznačné a nabízející bezpočet možných interpretací, dotváří. To, co je u Poea jen naznačené, konkretizuje, a to jak časoprostor, v němž se vše odehrává, tak i samotný děj a jeho vyústění. Variována je také textová stránka; převládá prozaická forma, někdy jsou ale užity i verše, dokonce místy kontaminované z různých básní.

Překladu se ujal Jan Kantůrek, použity byly také úryvky z translací Josefa Hiršala, Václava Dorta nebo Martina Pokorného. Textová část působí vyváženým dojmem, byť některé z citovaných úryvků mohou vyznít mírně zastarale. Na překladu tak je znát nebývalá péče o jazykovou stránku ze strany nakladatelství; v tomto ohledu lze snad jen vytknout drobné přehlédnutí ze strany korektora, kdy je na s. 90 chybně tištěno jméno Medeline (namísto Madeline).

Kniha Duchové mrtvých je zajímavým dílem snoubícím v sobě Poeovo mistrovství v oblasti hororu a Corbenovo tvůrčí zaujetí pro starého klasika. Upřít nelze ani zajímavé vizuální zpracování, pro Corbena vlastní. Jen malé upozornění pro budoucího čtenáře: pochmurné příběhy mohou u slabších povah vyvolat pocit hnusu a zmaru, popř. způsobit deprese, zvláště ve spojení s nadcházejícími podzimními plískanicemi.