Komiksy: Džundži Itó – Ryby – Útok z hlubin

• 

Vytvořeno 30. 5. 2017 2:00

Autor: Marta Šimečková

Máte rádi horory, zvláště ty s útočnými vodními potvůrkami, které se mj. staly hlavními hvězdami filmů jako Čelisti, Piraňa nebo Krakatice? Pak byste měli zpozornět. Nakladatelství Crew totiž nedávno vydalo komiks Ryby – Útok z hlubin od japonského autora jménem Džundži Itó, kterého možná někteří z vás znají díky děsuplné sérii Spirála.

Příběh jmenované novinky je vcelku jednoduchý. Milenecká dvojice si užívá poklidnou dovolenou na Okinawě, avšak jen do chvíle, než ji začnou pronásledovat podivné ryby vybavené mechanickými nožičkami, vydávající navíc nepředstavitelně odpudivý zápach. Po návratu do rodného Tokia se Kaori a Tadaši stávají svědky hromadných útoků ryb po celém Japonsku. Ryby zabírají pevninu, sem tam někoho zabijí, způsobují dopravní kolaps a vůbec všeobecnou krizi. A navíc přenáší na lidi smrtelnou nákazu, která dřívějšího pána tvorstva promění v nafouknutý smrdutý vak na nožičkách, jenž je poháněn coby perpetuum mobile vlastními střevními plyny díky trubicím zapojeným do všech tělních otvorů. Říkáte si: nechutné? A to jste ještě neviděli hromadné výjevy těchto kreatur (pardon, lidí), jak si to bezmyšlenkovitě, jakoby v tranzu, šinou jinak prázdnými ulicemi dříve slavného Tokia. A jak to celé dopadne pro oba mladé hrdiny, kteří stáli na začátku příběhu? To si budete muset přečíst sami – přece jen vás nechci ochudit o čtenářský zážitek.

Džundži Itó vystavěl svůj téměř 400stránkový opus nikoliv na originálním příběhu, ale spíše na dokonale zpracované hororové atmosféře, jež čtenáře pojme od první stránky. Napětí se postupně zvyšuje, avšak jen do poloviny knihy. Pak autorovi jako by docházel dech. Vyprávění postupně zabředává do bizarností, opakují se v něm už dříve použité motivy (ryby prostě pořád útočí ze všech stran) a navíc se čtenáři nedostávají odpovědi na otázky, které se během čtecího procesu značně hromadí. A to je hlavním kamenem úrazu. Autor nejprve ve čtenáři vyvolá zdání, že mu předkládá logicky vykonstruovaný příběh s kýženou závěrečnou pointou vysvětlující vše nejasné (proč jinak třeba exkurz do minulosti o tajných vládních projektech?), namísto toho nechá většinu bílých míst nevyplněných. Není tak jasné, odkud se mořská monstra vzala, jakou roli v tom všem má příbuzný jedné z postav nebo jak to vše nakonec dopadne – zda lidstvo prohraje, a nebo zda se hrstce přeživších podaří zvrátit stávající katastrofu.

Mínusem jsou i ploché postavy, které se za celou dobu vyprávění vůbec nevyvíjí, navíc od samého počátku působí značně nedůvěryhodně. Nejméně sympaticky se jeví hysterická Kaori, podobně laxní (hlavně v samotném počátku katastrofy) je její přítel Tadaši, mnohdy jednající nelogicky. Jako statickou postavu lze označit i šíleného vědátora, ponořeného do svého výzkumu natolik, až to vyznívá strojeně, nebo jeho vlažnou asistentku, jež po celou dobu snad neprojeví žádnou emoci. Žádná z postav tak nepřiroste čtenáři k srdci, ten nemá komu fandit, tudíž v poměrně dlouhém textu (nebo spíše sekvenci obrázků, protože textových částí je tu pomálu) může ztratit zájem o další osudy zúčastněných.

Na závěr jsou připojeny dvě krátké samostatné povídky Přesmutný příběh o nosném pilíři a Záhada zlomu v Amigaře. Zejména druhý příběh vyniká tajemnou atmosférou a skvěle promyšlenou pointou, která vám po přečtení dlouho nedá spát. Na tomto bonusovém materiálu je viditelný Itův vypravěčský um a cit pro gradaci děje, jež je oproti Rybám udržena až do konce. Je to dáno asi délkou textů – zatímco v těch krátkých je příběh bravurně odvyprávěn na pár stránkách, u delšího celku působí vyprávění rozvláčně, některé scény by snad bylo dokonce lepší zcela vypustit (např. podivná odbočka s cirkusem).

Kresbě není co vytknout. Černobílé výjevy mají základní rysy klasické mangy, přesto je na nich viditelný specifický rukopis. Zvláštností je velký počet linek, jejichž prostřednictvím je zachycen všudypřítomný zápach, a enormní množství citoslovcí zakomponovaných přímo do obrázkových panelů (z těch nejfrekventovanějších, které vám budou znít ještě dlouho v uších, je to interjekce vhuššš). Obrazy, zvláště ty zachycující zvířecí (a později i lidské) potvůrky, jsou záměrně nehezké, aby ve čtenáři vyvolaly co největší odpor; vytváří tak kýžený kontrast k postavám (alespoň těm nenakaženým záhadnou bakterií), jež jsou – v souladu s obecným stylem mangy – většinově idealizovány.

Přes nedostatky, na něž jsem poukázala výše, by manga Ryby neměla uniknout vaší pozornosti, obzvlášť pokud jste příznivci tohoto žánru japonského komiksu nebo vůbec hororových vyprávění.