Komiksy: Jeff Lemire – Plutona

• 

Vytvořeno 29. 4. 2018 2:00

Autor: Marta Šimečková

Smrt, to je téma, o kterém se sice v dobré společnosti nemluví, ale které každého z nás zajímá. Je to téma, které prodává noviny a které k televizním nebo počítačovým obrazovkám přitahuje miliony lidí, uchvácených představou něčího odchodu z tohoto světa. Každý se hned zajímá: jak, proč, kdy, kde? A jaké to bude mít následky? Této skutečnosti si byl vědom i Jeff Lemire, když pracoval na svém dílku Plutona. Vše totiž začíná nálezem mrtvoly…

Cestou ze školy se střetne pětice dětí, které náhoda zavede do nedalekého lesíka. V něm najdou mrtvou superhrdinku Plutonu. Co teď? Nahlásit tento nález na policii, prodat informaci do médií a stát se slavným, nebo raději prchnout a dělat, že se nic nestalo? Nakonec zvítězí návrh vykopat hrob a mrtvolu do ní pohřbít. Chtějí to udělat hned zítra, jenomže… Něco se zvrtne. A v hrobě nakonec skončí úplně jiné tělo než to Plutonino.

Děj komiksu o pěti kapitolách je jednoduchý, jen místy je přímočaré vyprávění narušeno flashbacky zaměřené na život zmíněné Plutony. Jsou v nich odhalovány její osobní problémy v superhrdinské profesi i doma. Tato žena s jedinečnými schopnostmi rozhodně není klasickým superhrdinou; naopak působí sedřeně, protože nestíhá svou práci, roli ochránce města a zároveň péči o dcerku. Navíc zápasí sama se sebou; jak má bojovat s nebezpečnými padouchy, když se nesmí uchýlit k zabití? Plutona však není hlavní postavou komiksu; působí spíš jako spouštěč událostí, k nimž dojde po její smrti. A to je na celém díle originální, neboť vlastně nejde vůbec o superhrdinský komiks, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Akce a dějových zvratů je v komiksu pomálu. Prim tu nehraje samotný děj, ale psychologické prokreslení jednotlivých dětských postav. Jednak se do popředí dostávají jejich různorodé osobnosti a z nich plynoucí problémy, které zažívají doma i ve vztahu s ostatními dětmi, jednak jejich reakce na hrůzný nález. Otřes, který jim zážitek v lese způsobil, je změní. Problém je, že zvolená parta dětí působí na čtenáře značně nesympaticky. Ani k jednomu nelze přilnout, označit ho za pravého klaďase. Není tu nikdo, komu byste fandili. A takové příběhy prostě většinou nefungují. Komiks přesto hodnotím kladně; je to bravurně sepsaná úvaha pracující s psychologií postav a s prolínáním dvou časových rovin. Konec je vcelku překvapivý, ovšem některé z vás může odradit pomalejší tempo vyprávění, byť místy mistrně pracující se zkratkou. 

Kresba, pod kterou se podepsala Emi Lenoxová, je průměrná. V paměti vám utkví možná jen koloring Jordie Bellaireové, který využitím chladných, ztlumených barev umě koreluje s vyprávěním.  

Oproti jiným komiksům, které ve mně nezanechaly žádný otisk, ve mně Plutona vyvolala silné znepokojení a řadu nezodpovězených otázek. Ještě několik dní po dočtení poslední stránky jsem z hlavy nemohla dostat obrázek opuštěného hrobu. Komiks tedy rozhodně doporučuji. Jedinou výraznější vadou na kráse je už zmíněná absence silnější postavy a nemožnost rereadingu. Kniha totiž pracuje s momentem překvapení, které – po vyzrazení pointy – přestává mít účinnost.