Lidem šibe

• 

Vytvořeno 20. 11. 2010 1:00

Autor: Petr Měrka

Mám kamarádku a ta není vůbec normální. Není jako já, je úplně jiná. Změnila ji televize. I přesto před ní pořád sedí a dychtivě ji sleduje. Přestala kvůli tomu chodit do školy. Profesorka Pyčková mě požádala, abych ji navštívila a promluvila jí do duše. Namítla jsem, že přece nejsem žádná psychoterapeutka, ale vyhověla jsem jí.

Hanka měla krví podlité oči a civěla na obrazovku. Už ani nejedla. Stala se z ní kostra. Měla velmi sobecké rodiče, kterým byl její osud lhostejný. Vlastně doufali, že brzy umře a oni budou mít od ní konečně pokoj. Ze zpětného pohledu nepovažovali mít dítě za právě dobrý nápad.
Hanka byla jedináček. Matka jí řekla:
„Až budeš vydělávat, tak mi budeš posílat peníze, abys splatila svůj dluh, co vůči mně a taťkovi máš!“
Hanka se při té představě zhroutila a začala se dívat na televizi. Programy přetékaly násilím a sexem. Něco se v ní jejich sledováním ošklivě pokazilo. Setrvávala jakoby v permanentní katatonii. Správně ji rodiče měli odvést k psychiatrovi, ale neudělali to pro ni.
Oba přitom byli bohatí lidé. On pracoval jako ministr Sociálního bezpráví a ona byla ředitelkou koncentračního tábora určeného pro bezdomovce. Nenáviděli lidi, kteří neměli peníze. Takové individuum už ani nepovažovali za člověka.
Aby bezdomovci nepřišli nazmar, tak je likvidovali na jatkách a dělali z nich potravu pro domácí mazlíčky, která se distribuovala klasicky v konzervách. Nebyly drahé. Vlastně byly hodně levné. Beztak si je však mohli dovolit kupovat výhradně lidé, kteří dosahovali alespoň průměrného příjmu. A takových byla sotva 1/10 z celé populace.
Já jsem žila jen s otcem. Byl to hodný člověk a milionář. Vydělával si psaním bestsellerů. Velmi se mi líbil a umínila jsem si, že můj kluk musí mít povahu jako on. Byl to takový ideál, nepřekvapovalo mě, že má tolik milenek. Stávalo se, že jsem jich u nás potkala i několik najednou. Všechny byly mladé, krásné a pohodové. Ale to bylo asi těmi všemi drogami, které si aplikovaly.
Koupila jsem suché červené víno a s tím jsem zamířila za Hankou. Otevřela mi její matka. Usmála se na mě. Svůj odporný škleb mi věnovala proto, že moc dobře věděla, z jakých poměrů pocházím. Tudíž mě považovala za slušnou společnost. Pozvala mě dál. Už v předsíni mi sdělila:
„Bohužel, Hanka ještě nezdechla.“
Její prohlášení mě šokovalo a znechutilo současně. Své rozhořčení jsem překousla a vydala se za Hankou. Věděla jsem, kam mám jít.
Ani jsem se neobtěžovala klepáním. Jednak by ho ignorovala a potom měla televizi puštěnou opravdu hlasitě. Bylo mi jí líto. Vzala jsem z baru 2 skleničky a posadila se vedle ní. Nalila jsem nám vína a řekla:
„Hani, jestli se nevzpamatuješ, tak už brzy zemřeš.“
Podívala se na mě. V jejích očích zela bezedná prázdnota. Bylo to zoufalé a dalo by se konstatovat, že už to ani není ona. Chvíli jsem ji chtěla udeřit, aby se vzpamatovala, ale nakonec jsem si to rozmyslela.
V tom otevřela ústa a řekla:
„Prosím tě, Palmo, vezmi mě odsud.“
Křikla jsem na její mamku:
„Hej, Hanka chce od vás pryč. Tak jestli vám to nevadí, já ji odvedu.“
Přiběhla za námi, v obličeji měla vepsanou nemalou radost. Spráskla ruce, našpulila rty a následně vyprskla:
„Ale to by bylo úžasné!“ Tady se zarazila, avšak vzápětí dodala: „Pod podmínkou, že už se k nám nikdy nevrátí a hned, jak začne vydělávat, mi bude posílat část svého platu. Mluvím tady aspoň o jedné třetině.“
Ta ženská byla na rozdíl Hanky úplně normální a při smyslech. Chovala se jako každý druhý. Zavolala jsem taťkovi a řekla mu tu hovadinu, co vypustila z držky. Můj otec mi lakonicky poradil:
„Zabij ji a přiveď Hanku k nám,“ pročež to rozvedl: „Je to fakt kočka, a jestli se dá do kupy, udělám z ní tvoji macechu.“

*
Sotva se Hanka dostala pryč z toho hrozného bytu svých zlých rodičů, tak se vzbrchala a můj tatínek ji pojal za manželku. Uhradil náklady pohřbu její maminky a na jejího tatínka si najal profesionálního vraha. To vše samozřejmě v zájmu Hančina dobra.
A tak to má být, zlu se musíme umět dokázat postavit, nebo nás všechny zahubí!