O jazycích a společenství

• 

Recenze

Vytvořeno 24. 4. 2011 2:00

Autor: Marta Šimečková

Peter Burke, významný britský historik, má na svém kontě kolem 30 knih. Z nich byly do češtiny přeloženy např. Italská renesance. Kultura a společnost v Itálii (1996), Lidová kultura v raně novověké Evropě (2005) nebo Variety kulturních dějin (2006). Nedávno vydalo Nakladatelství Lidové noviny další zajímavý titul od tohoto autora, a to Jazyky a společenství v raně novověké Evropě v překladu Markéty Křížové.

Jak napovídá název knihy, autor se v ní zamýšlí nad jazykovou situací (nejen) na evropském kontinentu v období mezi rokem 1450 až 1789. Tato etapa (též nazývaná jako raný novověk) je totiž významným předělem v evropských dějinách. Po vynálezu knihtisku bylo umožněno šířit literaturu do všech vrstev společnosti, což vedlo ke změně postavení jednotlivých jazyků. Do popředí se dostávají jazyky národní, které se tak střetávají s jazyky do té doby plnícími funkce jazyka spisovného. Ukázkovým příkladem je situace na našem území: zpočátku zde měla dominantní postavení latina, která se užívala jako jazyk psaných textů. Tuto funkci získala čeština již ve 14. stol., k hlavnímu rozkvětu česky psaných textů došlo v období humanismu. V období barokním však do tohoto vývoje zasáhly mimojazykové skutečnosti: jazykem užívaným v administrativní oblasti a ve školství se stává němčina, literární produkce je omezena na malý okruh čtenářů (především pocházejících z venkova). O tomto období se proto často mluví jako o úpadku české řeči i literatury, avšak neprávem, pokud přihlédneme k situaci, v níž se naše společnost v této době nacházela. A právě na vztah mezi dějinami společenství a jazyka upozorňuje P. Burke.

Většina bohemistů je obeznámena pouze s vývojem spisovné češtiny, o němž se mohli poučit ze skript B. Havránka nebo autorské dvojice D. Šlosara – R. Večerky. P. Burke však nabízí více. Díky podrobné analýze rozvoje národních jazyků v jednotlivých evropských zemích si může čtenář své znalosti o situaci u nás zasadit do širšího (evropského) kontextu. Obeznámí se s jazykovými varietami v dnešním Španělsku, s puristickými snahami v Německu nebo s obohacováním slovní zásoby přejímkami z cizích jazyků ve Francii. Hlavními tématy, která jsou v knize probírána, je soupeření jednotlivých národních jazyků, jejich postupná standardizace, míšení a snaha o jazykovou čistotu.

Kniha vznikla na základě přednášek, které autor vedl na univerzitě v Belfastu roku 2002. Jeho učitelská praxe je dobře viditelná na rozvržení textu. Kniha je rozdělena na šest hlavních kapitol a ty dále na menší úseky. Tím je celý text přehledný a napomáhá čtenáři lepší percepci. Jediné, co je trošku nevýhodné, je umístění poznámkového aparátu až na konec knihy. Kvůli tomu musí čtenář v knize neustále listovat, pokud se chce dobrat literatury, z níž autor cituje nebo na niž odkazuje. Všechny prameny jsou navíc uvedeny v seznamu použité literatury.

Autor se opírá o znalost řady historiků i lingvistů. Ve svém výkladu se nevyhýbá užívání odborných termínů či citací v původním znění. Kniha je tak svým obsahem i stylem určena spíše pro čtenáře z řad odborníků, a to především z oblasti lingvistiky, historie či sociologie. Jen je škoda, že čtenáři kazí dojem z knihy řada pravopisných chyb, které unikly nepozornému korektorovi (např. překlep ve slově změy místo změny na s. 16, ve slově židí místo židé (případně židi) na s. 37, ve spojení mohli citovali místo mohli citovat na s. 71, chybějící čárka oddělující vedlejší větu na s. 30: Ve Francii se Claude de Vaugelas ve svých proslulých Remarques (1647), jimž se podrobně věnuji níže (s. 93) snažil rozlišit... aj.).

I přes tuto „vadu na kráse“ knihu vřele doporučuji všem, kteří by rádi získali větší přehled ve vývoji jazyků v raně novověké Evropě a ve vývoji evropské společnosti vůbec.

Knihu Jazyky a společenství v raně novověké Evropě vydalo Nakladatelství Lidové noviny