Písně pobělohorských exulantů (1670–1750)

• 

Recenze

Vytvořeno 8. 1. 2011 1:00

Autor: Marta Šimečková

Donedávna panoval názor, že po bitvě na Bílé hoře došlo ke stagnaci do té doby vyspělého českého jazyka i literatury. Jak však ukazují novodobé výzkumy z oblasti filologie i literárních dějin, jedná se o velmi zjednodušující pohled na českou historii. O tom se můžeme přesvědčit i v nové publikaci Jana Malury s názvem Písně pobělohorských exulantů, kterou nedávno vydalo nakladatelství Academia.

Jedná se o první ucelenou publikaci, která čtenáře seznámí s písňovou tvorbou českých exulantů, kteří museli opustit českou zemi kvůli svému náboženskému vyznání. Předmětem zkoumání jsou kostelní a duchovní písně určené pro nekatolické kancionály. Tyto písně byly po dlouhou dobu pokládány za nepůvodní tvorbu bez uměleckých zásahů, z toho důvodu nebyly pokládány za dílo hodné detailnějšího studia. Jan Malura se snaží komparací s cizími předlohami zjistit, do jaké míry je hymnografická tvorba českých exulantů původní a jakým způsobem se dokázala vypořádat s cizí předlohou.

Autor se zaměřuje na díla, kterým se dostávalo dříve málo pozornosti, například na tisky Johanna Myllera nebo na Lipský kancionál (zvaný též Cithara Sanctorum), který roku 1737 sepsal evangelický teolog a pedagog Jiří Sarganek. Právě třem nejvýznamnějším kancionálům věnuje speciální kapitoly. Kromě nich v publikaci naleznete řadu obecných kapitol, v nichž autor seznámí čtenáře s žánrovou klasifikací, se stavem české a německé historiografie nebo s dosavadním literárněhistorickým studiem dané problematiky.

Je nutné říci, že popsat hymnografickou tvorbu českých exulantů v rozmezí celých 80 let je příliš veliký úkol, než aby šlo veškeré informace shrnout do jediné publikace. Z toho důvodu nebylo dáno dostatek prostoru pro některé dílčí problémy. Publikace slouží spíše jako první – i když velmi podrobné – seznámení s danou oblastí české literatury a může být odrazovým můstkem pro další badatele, kteří se zaměří například na komparaci vybraných děl, na topiku nebo jazykový rozbor. Pro ně je určen i přehledný katalog, do něhož byly zahrnuty exulantské písně z let 1670 až 1750. Bohužel tento soupis exulantské hymnografie není úplný, neboť celistvý soupis dosud nebyl dokončen. Pokud však autor po několikaletém úsilí zkompletuje díla českých exulantů, můžeme se těšit na katalog v podobě elektronické databáze.

Na závěr bych rády připomenula, že se Jan Matula podílel i na vydání tří edic literárních barokních děl ve spolupráci s lingvistou Pavlem Koskem. Právě spolupráce filologie a literárních dějin ukazuje, že období baroka nelze pokládat za dobu, kdy „český literární jazyk počal upadat a upadal až do 18. století stále víc“, jak tvrdí František Cuřín ve své knize Vývoj spisovné češtiny (1985, s. 57). A už nyní se těším na další publikace, které vnesou trošku světla do oné neslavně proslavené doby temna.

Knihu Písně pobělohorských exulantů (1670–1750) vydalo nakladatelství Academia