Martin Ježek: „Balkán je příjemně složitý“

• 

Recenze

Vytvořeno 11. 5. 2011 2:00

Autor: Alena Štouračová

Křižovatka zvaná Balkán, tak zní název pozoruhodného souboru reportáží z jihovýchodní Evropy, jehož autorem je reportér Českého rozhlasu 2 Praha, komentátor Českého rozhlasu 6 a spolupracovník Rádia Česko Martin Ježek. Ten v knize zpracoval poznatky a zkušenosti ze svých cest po zemích Balkánu, kde působil jako zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu.

Martin Ježek přináší soubor reportáží z jihovýchodu Evropy, kde se již neválčí. Jednotlivé národy, tedy Srbové, Chorvaté, Bosňáci, Albánci, Černohorci či Makedonci, však mezi sebou mají plno sporů a leckde lze ještě narazit na nepřehlédnutelnou hořkost z nedávné válečné vřavy. Rozpad Jugoslávie navíc mezi sebou zanechal spory o hranice, názvy nástupnických států a jejich úřední jazyky i všelijaké další diskuse. Podle Martina Ježka z toho všeho pro novináře vzniká neuvěřitelně zajímavá směs.

Jak sám Ježek přiznává, k jihovýchodní Evropě jej neváže pouze profesní vztah. Díky neustálému vysedávání po kavárnách a cestování po zemích Balkánu načerpal filozofii lidí, kteří tam žijí, a osvojil si také mnohé jejich zvyklosti.

Velká pozornost je v knize věnována politickým tématům, která od rozpadu Jugoslávie hýbají balkánskou společností, jež jen s obtížemi překonává hluboké fyzické a psychické rány minulých konfliktů. Na pozadí velkých politických témat Ježek zpracovává nepolitické reportáže o životě místních lidí, které zpravidla vznikají spontánně. Reportér se s lidmi setkal třeba v kavárně, v hospodě, na úřadě, na ulici nebo přímo u nich doma.

Ježek v knize překládá reportáže o ropných lagunách v Albánii, o Bosně jako o zaminované zemi, o smrti Miloševiće, o dopadení Karadžiće, o vyhlášení nezávislosti Kosova či o ropných lagunách v Albánii. Čtenář si dále může přelouskat reportáže zaměřené méně politicky, a to o pěstování levandule na Hvaru, o pečení vola na náměstí v Cetinji, o nejstarší bělehradské hospodě, o ruské klientele skupující byty a domy v černohorské Budvě nebo také o tom, jak se v Bosně vaří káva.

V životě balkánských národů kraje významnou roli káva. Příprava a pití kávy je na Balkáně takřka posvátným rituálem. V jazycích postjugoslávských států se ovšem tento voňavý, mírně nahořklý nápoj nazývá různě:

I když srbochorvatština kdysi fungovala jako jednotný jazyk, ani tehdy pro kávu neměli jednotný výraz. Nejblíže nám jsou asi Chorvaté, již vaří kavu, na rozdíl od Srbů, kteří nápoji říkají kafa. Že tu není s čím si zahrávat, dokázal jeden kavárník v půlnočním Splitu. Cesta autem byla ještě dlouhá a bez kafe – to je teď česky – by se vydržet nedala.
„Nic takového tady nemám,“ řekl barman a vyklepal z nástavce na preso logr z předchozí rundy. „Jak nemáš?“ divím se, i když i o půlnoci moc dobře chápu, kde se asi stala chyba. Často se říká, že neexistují hloupé otázky, ale já jsem musel začít couvat, protože tady šlo především o kafe a ne o to někoho přesvědčovat o pravdě. „Jel ima kafu sa mlekom,“ zněla totiž má otázka. Zde se však v dalmatském dialektu říká: „Kavu sa mlikom.“ „Ale no tak,“ uklidňuji barmana: „Já jsem z Čech a tam se říká ‚Kafe s mlíkem‛. To máš někde mezi.“ A to už barman zapínal mlýnek. Pokud jde o pojmy a jazyk, ke konfliktu často není daleko. Zrovna tady v Dalmácii, kde si mnohá města během války zažila své, jsou na srbskou verzi stále ještě velmi citliví.
(Ježek, Martin: Křižovatka zvaná Balkán. Mladá fronta: Praha 2010, s. 182.)

Reportáže, publikované v knize Křižovatka zvaná Balkán, jsou skvěle zpracované a rovněž velmi čtivé. Čtenář se díky nim okamžitě dostane na místo dění. Má tak možnost detailně se seznámit nejen se současným děním na Balkánu, ale pochopit i mentalitu zdejších lidí, z nichž si řada v 90. letech 20. století prošla útrapami války a teď se snaží, podobně jako nově vzniklé balkánské státy, postavit na vlastní nohy.

Knihu Křižovatka zvaná Balkán vydalo nakladatelství Mladá fronta