Paolo D’Agostini: Legendární filmy

• 

Recenze

Vytvořeno 26. 12. 2010 1:00

Autor: Petra Šmejdová

Na první pohled velká a obsáhlá kniha, na ten druhý šest set stránek plných krásných filmových fotografií a komentářů ke sto čtyřiceti „legendárním“ filmům. Autor hned v úvodu upozorňuje na fenomén různých žebříčků oblíbenosti, případně na jiné knihy, které se určitým číslem snažily obsáhnout nejpopulárnější, nejúspěšnější či kultovní filmy historie. Proto hned vedle uvádí vlastní kritéria výběru „legendárních“ filmů. Mezi jedno z nejdůležitějších hledisek započítává svůj subjektivní názor novináře, teoretika a člena poroty na festivalu v Benátkách či při udělování Oscarů.

Jako čtenář mohu jen potvrdit D’Agostiniho poznámku o tom, že jsou v publikaci vedle sebe uvedeny filmy jako Top Gun a Nebe nad Berlínem nebo Někdo to rád horké a Sladký život. Legendárním filmem je v tomto případě myšleno dílo (v podstatě bez ohledu na uměleckou kvalitu), které je výpovědí své doby a stalo se symbolem jedné generace. Proto se tu vedle režisérů nové vlny a neorealismu objevují hollywoodští tvůrci s nejvyššími světovými zisky a filmovými trháky všech dob.

Publikace obsahuje snímky od roku 1914 až po rok 2007. Na tomto místě by se dalo trochu pochybovat o autorově tvrzení ohledně charakteristiky legendárních filmů. Z dnešního pohledu se dá dobře a kvalitně zmapovat a zhodnotit „zlatá“ doba šedesátých let či ostatní desetiletí dvacátého století. Proto netuším, jak se do takového výběru dostane film, který vznikl před třemi lety, přičemž kniha byla vydána už v roce 2009. Jediné, co se dá v případě Pirátů z Karibiku nebo trilogie o agentu Bourneovi hodnotit, jsou snad zisky a divácká návštěvnost. To, zda zrovna tyto snímky vypovídají o době desátých let 21. století, budeme moci zhodnotit nejdříve v letech dvacátých a i to je nejspíš příliš brzy.

Když tedy pomineme polemiku nad tím, kterým rokem by měl výběr filmů končit, můžeme se zaměřit na obsahovou stránku knihy. Sto čtyřicet filmů je doplněno o velkoformátové fotografie, ze kterých si podle mě divák udělá o filmu dobrou představu i v případě, že ho neviděl. Hned několik fotografií představuje herce, postavy i prostředí, v němž se vše odehrává. Jako čtenáři tak můžete alespoň částečně proniknout do výtvarného pojetí snímku.

Obsah, význam, symboliku a vyznění jednotlivých filmů pak charakterizuje text Paola D’Agostiniho. Kromě převyprávěného děje se čtenář dočká i dobových kontextů, některých hereckých osudů či historek z natáčení. V nejznámějších případech budete jistě s uvedenými fakty již seznámeni. Přesto si myslím, že se v této knize najde řada nových informací jak pro fanoušky pohyblivých obrázků, tak i pro okrajové filmové diváky.

Knize nebo spíše samotnému autorovi bych vytkla především časté opakování již řečených faktů. Nejednou jsem v publikaci Legendární filmy narazila na informaci ohledně jednoho filmu a následně jsem úplně stejnou poznámku nalezla i v textu k druhému filmu, jehož se fakta také týkala. Ačkoli se takto obsáhlá kniha nedá přečíst najednou, autor by měl texty sestavit tak, aby se čtenář na dvou po sobě jdoucích stranách zbytečně nedočítal o stejných věcech, někdy stejně formulovaných.

Mezi dvě nesporná plus knihy tedy patří obrazová stránka, která v některých případech čítá až osm fotografií na film, a seznamy snímků oceněných Oscarem i na několika evropských festivalech.     

Knihu Legendární filmy vydalo nakladatelství Mladá fronta