První světová válka očima Mila Urbana aneb Živý bič pro slovenský lid

• 

Recenze

Vytvořeno 4. 10. 2010 2:00

Autor: Hana Masaříková

Svou románovou prvotinu Živý bič psal Milo Urban na přelomu roku 1926/1927 a koncem tohoto roku kniha také vyšla. Vydání této knihy provázely na Slovensku rozdílné názory. Zájem čtenářů a příznivé ohlasy části kritiky viděly v románu klíčové dílo moderní slovenské prózy, na druhé straně odpůrci této knihy poukazovali na Urbanův zkreslený pohled na slovenskou vesnici v době první světové války.

Autor se při psaní této knihy inspiroval Vladislavem Vančurou a jeho románem Pole orná a válečná. Stejně jako Vančura i Urban píše o působení války na vesnici, snaží se objevit ve společenské realitě její nové rysy, které spočívají především v přeměně poslušných a utiskovaných lidí v osobnosti, které si uvědomují svou vlastní cenu.

Tématem knihy je tedy první světová válka ne na frontách, ale jak ji prožívá hornooravská vesnice Ráztoky, zapadlá vesnička, kde lišky dávají dobrou noc a kde panuje nejprve naivita obyvatel, kteří nevědí o válce nic do té doby, než se s ní na vlastní kůži setkají. Děj se odehrává v posledních dvou letech 1. světové války. Urban zde vykresluje devastaci lidských vztahů vinou války a působení války na člověka, na jeho chování a jednání. Ústřední myšlenkou je snaha ukázat lidem, že nemají vše přijímat pasivně a že i obyčejný člověk z malé vesničky může proti válce bojovat.

Kompozičně je kniha rozdělena na dvě části. Přestože ke jejich dějová výstavba odlišná, obě části spolu úzce souvisejí a tvoří jeden významový celek. V první části nazvané Stratené ruky nás autor seznamuje s dobou a prostředím děje a rozvíjí první konflikty. Seznámíme se s většinou románových postav, přičemž pro vytvoření některých postav se Urban zřejmě inspiroval skutečnými příběhy a dotvořil je v souladu s celkovou atmosférou románu. Stratené ruky symbolizují jednak neschopnost aktivního činu, ale zároveň také vědomí, že pole leží ladem a ve vesnici není nikdo, kdo by je obdělával. Vesničané si válku nejprve ani neuvědomují, ale „ztracené ruce“ jejich mužů, kteří odešli bojovat na frontu, stále více chybí. Objevuje se bída, hlad a nemoci a právě v takových okamžicích si lidé nejvíc uvědomují svoje ponížení, otroctví a svoji bezmoc.

Svoje „ztracené ruce“ mezi prvními najde válečný zběh Adam Hlavaj, po němž je pojmenovaná druhá část knihy. Stává se jakýmsi symbolem revolty, že situaci lze změnit, a přesvědčení, že i utiskovaní lidé časem získají opět to nejcennější, co jim bylo sebráno – svobodu. Stává se i ústřední postavou revoluce, která ve vesnici na konci války vypukne. Lidé v sobě najednou nedokáží udržet potlačené a utiskované pudy a konečně mají právo chovat se tak, jak sami cítí a chtějí.

Milo Urban v tomto díle vytvářel tragické situace, nastolil a řešil v nich obecné lidské problémy. Do literatury jimi vnesl nový způsob vykreslení postav, a to přes jejich vnitřní konflikty. Válka krutě zasáhla do života vesničky Ráztoky a tento kolektivní hrdina románu nepřežívá válku a její následky v otevřeném konfliktu, ale musí je strávit v sobě.

Román Živý bič získal mezinárodní ohlas a byl přeložen do 13 jazyků. Milo Urban se díky této knize stal nejpřekládanějším slovenským autorem v zahraničí. V jeho tvorbě se objevuje smysl pro realitu a pochopení pro revoluční přeměny. Boj o pravdu je obvykle provázen emocionálními výbuchy a lidským pochopením, což jsou důvody, proč jsou jeho knihy pro čtenáře přitažlivé.