Lídři jedí poslední

• 

Recenze

Vytvořeno 22. 4. 2015 3:00

Autor: Zuzana Tomášková

Představme si svět, kde se lidé ráno probouzejí s chutí jít do práce. Kde přes den cítí, že jim ostatní důvěřují a oceňují je. A domů se vracejí s pocitem naplnění. Nejedná se o bláznivou, idealizovanou představu. Naopak jde o základní podmínku stability a dlouhodobé úspěšnosti jakékoliv organizace. Týmy, v nichž vládne cynismus a individuální zájmy, jsou odsouzeny k vnitřním sporům a krachu. Proč? To rozebírá Simon Sinek ve své knize Lídři jedí poslední, která opakovaně získala titul bestseller podle The New York Times.

 

Simon Sinek předkládá svým čtenářům velmi aktuální téma. Firmám dochází, že se nemohou orientovat pouze na výkon a peněžní odměny, protože jinak ztroskotají. Jenže jak docílit toho, aby se z firmy stalo místo, kde lidé rádi pracují, jsou loajální a snaží se přispět k dobru svých spolupracovníků i organizace? Odpověď není tak složitá - je skrytá v lidské biologii.

Odpradávna žili lidé v nebezpečných podmínkách v menších skupinkách a jen díky spolupráci s ostatními a ochraně svého vůdce dokázali přežít. A i proto dnes podává člověk nejlepší výkon, panuje-li v týmu důvěra a spolupráce, a zároveň když lídr dbá o blaho a bezpečí všech svých lidí. Důvěra a spolupráce je ve firmách stavebním kamenem inovací. A toho mohou organizace dosáhnout jenom tehdy, pokud se začnou dívat na své zaměstnance jako na lidi, jako na své nejcennější aktivum, ne jako na statistický údaj.

V knize Lídři jedí poslední naleznete řadu podnětných myšlenek, které autor ilustruje na úspěchu a pádu mnoha známých společností. K vysvětlení své vize využívá poznatků z antropologie, psychologie, ekonomie, sociologie, historie a biologie. Předkládá tak velmi zajímavou vidinu budoucnosti, kdy se firmy přeorientují ze zisku na lidi, aby dosáhly ještě většího zisku. Možná je to tak trochu paradox, ale nejspíš to fungovat může. Řada výzkumů týkajících se přechodu z transakčního na transformační vůdcovství to potvrzuje. Simon Sinek tak není inovátorem, ale spíše šiřitel myšlenky, o které se mluví nejen ve vědeckých kruzích již delší dobu. Každopádně své poznatky podává namixované ve čtivém koktejlu.

Kniha je psána velmi lidským jazykem. Upoutá řadou příběhů, příkladů z reálného života. Z knihy je cítit nadšení autora tématem, což je velmi sympatické. V knize se objevují témata, která bych v knize o vůdcovství nečekala, například kapitola o čtyřech důležitých hormonech v lidském těle – endorfinu, dopaminu, serotoninu a oxytocinu – a jejich účinku na lidské chování. Nebo sonda do zdravotnictví na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století či do historie generací v USA, kterými Simon Sinek vysvětluje naše současné (nejen) pracovní chování.

V půlce knihy se začíná autor poněkud opakovat, ale příběhy z reálných firem jsou natolik zajímavé, že mu tuto slabinu knihy odpustím. Na konci je stručný návod, nebo lépe řečeno apel na to, jak dosáhnout světa, ve kterém se lídři starají o blaho svých zaměstnanců a lidé se do práce těší. Realizace je samozřejmě na nás. To my jsme architekty svého života.

Po přečtení knihy se automaticky lídrem jen tak nestanete, alespoň ne takovým, o jakém Simon Sinek píše v knize. Vůdcovství je dáno řadou vlastností, dovedností, osobnostních dispozic, znalostí, charakterem a dalšími proměnnými, z nichž ne všechny se dají osvojit pouze pílí. To ale nevadí, i malé změny ve vedení týmů či společnosti mohou mít obrovský efekt. A čím více zajímavých a osvědčených doporučení zahrneme do svých organizací a týmů, tím pozitivněji můžeme ovlivnit nejen svou, ale i budoucí generace. Krůček po krůčku můžeme změnit naše směřování a vypěstovat generaci lídrů, která nám umožní se do práce těšit. Proto se mi líbí i motivační heslo na konci, a tak tuto knihu doporučuji i já.

Sinek, Simon. Lídři jedí poslední. Vyd.1. Brno, Jan Melvil Publishing, 2015, 288 s. ISBN 978-80-87270-89-9.