Recenze: Robert Nozick – Anarchie, stát a utopie

• 

Vytvořeno 22. 1. 2016 1:00

Autor: Štěpán Cháb

Lidé jsou živočišný druh, který se rád spolčuje. Protože v množství je síla. Nikoliv v myšlence, dalo by se říct. Jedinec je proti davu bezvýznamný. Možná. Možná také ne. Obyčejný jedinec v obyčejném davu je jen součástkou. Bezvýznamnou a přitom nezbytnou. Tak, to zní lépe.

Robert Nozick byl v 70. a 80. letech minulého století veličinou. Spolupodílel se na vybudování pravicového pojetí americké politiky. Snažil se snížit vliv a moc státu, bojoval proti sociálnímu státu, proti státu, který ve výhodách, jež dává lidem, sleduje spíše svobodu, kterou jim tím bere. Tehdejší vládci západní poloviny zeměkoule, konkrétně Reagan a Thatcherová, Nozicka brali za autoritu, na kterou se mohli beze studu odkázat a čerpat z něho jak argumenty, tak i ideje pro pokračování své politiky. Proběhl čistě pravicový experiment, kterému jsme kolektivně a pod vlajkou globalizace dali dokonale sbohem. Teď vlastně žijeme v něčem, co je přesně proti přesvědčení a myšlení Roberta Nozicka. Oficiálně to tak alespoň vypadá. 

V knize Anarchie, stát a utopie se autor věnuje tomu, jaké máme jakožto společenství možnosti. Je možné existovat bez státu? Jaký by byl život v anarchii, v utopickém světě bez válek a v souladu? Vytvořili bychom si i přesto stát? Potřebovali bychom jej? 

Autor v mnoha myšlenkových hrách s uspořádáním lidstva skládá předivo toho, jaká je role státu a jaká by byla jeho role, kdybychom jej prostě vymazali a lidstvo by tak stanulo před možností jej vytvořit, nebo se pokusit žít bez něj. 

Autor vždy dochází k tomu, že role státu je nezastupitelná. A i přesto, že bychom si pro potěšení vytvořili politický směr, který by se s hrdostí dal nazvat anarchií, bychom postupně došli k jedinému. Stát bychom si prostě vytvořili. Postupně. Protože by se spojovaly různé skupiny lidí do jednoho celku a potřebovaly by zajistit plynulý běh života. Potřebovaly by represivní složky, záchranné složky, regulace a omezení, aby jedinec nemohl ovládnout celou společnost. Aby jedinec nemohl žít a konat na úkor společnosti. 

Robert Nozick se věnuje v knize i levicově zaměřenému sociálnímu státu, který je založený na přerozdělování bohatství a ve kterém si užíváme života nyní. A to v Evropské unii i v Americe. Vypisuje jeho nevýhody i nebezpečí a důrazně před takovým zřízením varuje. 

Kniha Anarchie, stát a utopie se v 70. a 80. letech stala biblí pravicové politiky. Stala se mezníkem, mohylou. Doposud se jedná o jednu z nejcitovanějších společensko-politicko-ekonomických knih. A to i přesto, nebo možná právě proto, že jsme její směr dávno opustili. Nutno zkonstatovat, že kniha byla ovlivněna protikomunistickou hysterií minulého století, která ovládala politiku Západu, kdy se sociální smír a spravedlnost staly synonymem pro masové vyvražďování nepohodlných. 

Autor, ač se snažil, seč mu síly stačily, aby jeho kniha byla čtivá, se zařadil do společenstva – alespoň z mého pohledu – inteligentních idiotů. Proč? Z čistě literárního hlediska, z plynulosti a srozumitelnosti textu. Zkrátka neuměl myšlenky podat tak, aby se dobře vstřebávaly. I sebeodbornější text lze zprostředkovat tak, aby se dobře četl. To se autorovi na mnoha místech nedařilo. 

NOZICK, Robert. Anarchie, stát a utopie, Vyd. 1, Praha. Academia, 2015, 380 s. ISBN 978-80-200-2509-8