Recenze: Slávka Poberová – První po Bohu

• 

Vytvořeno 21. 5. 2017 1:00

Autor: Radka Jakubíčková

Patříte mezi ty, které nudily hodiny dějepisu? Pletly se vám úmorné letopočty, odrazovaly vás složité mozaiky dějinných epoch a unikal vám světový kontext dějin jednotlivých národů? Zamýšleli jste se spíš než nad válkami nad tím, jak asi vypadal soukromý život toho či onoho panovníka? Zajímalo vás, co si o historických postavách mysleli jejich nejbližší? Pak je tady kniha První po Bohu autorky Slávky Poberové, jež vám nabídne odpověď na vaše otázky a podává netradiční pohled na život světových panovníků.

 

Samotný název naznačuje, že v této publikaci je důraz kladen právě na dopad absolutistické vlády panovníků, jež odvozovali svou moc od Boha, vítěznými taženími „psali dějiny“ a utvářeli svět. Poukazovali tak na svou nekonečnou svrchovanost a nadřazenost vůči poddaným. Omlouvali svá práva a své činy právě Boží vůlí. Všechna sláva i dobré skutky králů a císařů byly často vykoupeny tisíci životů obyčejných lidí. 

Jedenáct kapitol knihy je pojmenovaných po významných absolutistických vladařích světa. Jsou jimi Karel Veliký, Filip IV. Sličný, Zikmund Lucemburský, Jindřich Mořeplavec, Jindřich VIII., Karel V., Vilém Oranžský, August Silný, král Slunce – Ludvík XIV., Petr Veliký a Fridrich Veliký. Každou kapitolu vypráví někdo jiný – potomek panovníka, sluha nebo panovník sám, vždy ze svého ryze subjektivního pohledu. Tímto živým a někdy až provokativním způsobem jsou čtenáři zprostředkovány všeobecně známé historické informace. Reformy Karla Velikého jsou podány ústy jedné z jeho dcer. Zatrpklý monolog Zikmunda Lucemburského odhalí pohled na jeho otce Karla IV. a bratra Václava IV. v úplně jiných barvách, než jsme tradičně zvyklí. Život u dvora Ludvíka XIV. se všemi intrikami, milostnými aférami a zásahy vlivných politiků je konfrontován se satirickým pohledem dramatika Moliéra.

Slávka Poberová v ostrém kontrastu střídá svůj autorský styl s hovorovým, občas až bulvárním stylem řeči jednotlivých postav. Nogret sice dost popíral, že by papežovi jednu vyťal, ale já ho znám docela dobře. Proč jinak by papež krátce nato zemřel? (Str. 35)

Text je hojně proložen subjektivními krátkými úvahami a hodnotícími pasážemi vloženými do úst vypravěče dané kapitoly. Vyplouvají tak na povrch vztahy mezi králi a papeži, sourozenci nebo rodiči a dětmi královských rodin, panovníky a poddanými atd.

Kniha obsahuje velké množství odkazů na beletrii i odbornou literaturu, ze které autorka čerpala informace, zpracována je však popularizujícím způsobem. Nepodává tedy objektivní obraz historie, nýbrž subjektivní pohled na počiny jednotlivých historických postav. Kniha jistě najde své čtenáře mezi těmi, kdo chtějí nahlédnout do zákoutí dějin, o kterých se v učebnicích dějepisu nehovoří.


Ukázka z knihy:

Zikmund Lucemburský

...Založil hrad Karlštejn, který měl uchovávat říšské klenoty a svaté ostatky, jež Karel sbíral. Tedy nikomu neberu jeho záliby, ale tohle bylo přece jenom na mě trochu moc. Sbíral jsem také, ale jenom aby se neřeklo. A také jsem stavěl, dal jsem v Budíně zbudovat svůj nový palác podle rekonstrukce papežského paláce v Avignonu. Ale s Karlem se to nedalo srovnávat. 

Petr Parléř byl pověřen přestavbou bývalého Juditina mostu. Však už bylo na čase, Praha se pomalu měnila ve velké město a pořádný most nikde žádný. Oni ho přestavovali tak z gruntu, že ho v podstatě stavěli znova. (Str. 48)