Recenze: Anna Křivánková, Antonín Tesař, Karel Veselý – Planeta Nippon

• 

Vytvořeno 14. 2. 2018 0:00

Autor: Jiří Lojín

Vnímat japonskou popkulturu v celé její šíři není pro Evropana jednoduchou záležitostí. Kořeny, z nichž vychází, nám jsou příliš vzdálené a v některých aspektech nepochopitelné. Planeta Nippon, kniha, pod níž jsou podepsáni Anna Křivánková, Antonín Tesař a Karel Veselý, si dává za úkol alespoň částečně vnést světlo do této problematiky.

Autoři rozdělili text do jedenácti hlavních oddílů, věnovaných jednotlivým aspektům japonské populární kultury. Postupně se tedy věnují různým typům médií, počínaje kreslenými příběhy, filmem a počítačovými hrami, nevyhýbají se však ani životnímu stylu, odrážejícímu se v oblékání a účesech.

Na problematiku je však možné pohlížet i z jiných úhlů a popsat inspirační zdroje, objevující se na stránkách komiksů nebo jako náměty filmů. I těm se autorská trojice věnuje, podařilo se jim vyhmátnou ty nejdůležitější, které sice známe i z našeho prostředí, jejich chápání je však v některých případech významově poněkud posunuté. Jako příklad může sloužit kodex cti, v japonském prostředí hluboce zakořeněný, v našem stojící spíš na virtuální úrovni – akceptujeme ho pouze do chvíle, dokud nenaruší naše pohodlí.

Zvláštní a velmi obsáhlá kapitola je věnovaná erotice a pornografii. I když se tato tématika přesouvá v posledních letech stále více do světa internetu, zůstává i obsahem tištěných kreslených publikací, umožňujících vysokou míru stylizace i zobrazení toho, co by s živými modely hraničilo se zákonem. Autoři neopomíjejí vzájemné ovlivňování japonské kultury kulturou evropskou.

Planeta Nippon obsahuje velký počet informací, které není jednoduché vstřebat ani zhodnotit jejich relevanci, pokud nemá čtenář v této oblasti dostatek vědomostí. Text se vzpírá „normálnímu“ čtení a rozhodně není potřeba číst kapitolu po kapitole zejména proto, že každá tvoří relativně uzavřený celek. Pokud však patříte mezi málo informované o japonské kultuře, připravte se obrovské množství nových pojmů, v nichž se budete velmi těžce orientovat. Částečně může pomoct rejstřík na konci knihy, který ovšem není rozdělen na jmenný a věcný, což by asi přehlednosti prospělo.

Co však vnímám jako vážný problém, je hustota textu na stránce. Písmo je poměrně drobné a špatně se čte. V kombinaci s tím, jakou pozornost vyžaduje tématika, je čtení dost náročné. Obrazová příloha, barevná i černobílá, dobře doplňuje informace, ale to je samozřejmostí, bez níž by se publikace podobného typu neobešla.

Po přečtení Planety Nippon se nestanete odborníkem na japonskou popkulturu, pokud jste jím již nebyli. Je to však velmi komplexní průvodce, který vystačí na velmi dlouho dobu. V současnosti, kdy je možné mnohé filmy, o nichž je v knize řeč, shlédnout na internetu a některá nakladatelství nám již dokážou zprostředkovat potěšení z umění japonských kreslířů, je možné s Planetou Nippon pracovat a pomalu pronikat do tajů japonské společnosti. I když, jak jsem už na začátku uvedl, nás od japonského myšlení dělí masivní bariéra, je možné, právě díky knihám jako Planeta Nippon, za ni alespoň na chvíli nahlédnout.