
Poslední román jednoho z nejzásadnějších autorů literatury 19. století Fjodora Michajloviče Dostojevského, Bratři Karamazovi, se může chlubit několika nej: největší, nejobsáhlejší, nejzásadnější dílo… Je to skutečně pravda?
Když si vezmeme do ruky téměř osmisetstránkovou knihu, asi ani nezauvažujeme, jestli se jedná o dlouhé a obsáhlé dílo ruského romanopisce 19. století. Dostojevskij chtěl na závěr svého života napsat jakési souhrnné dílo svých myšlenek, které se v průběhu času i změnily. Od původního záměru pětidílného svazku však později upustil, omezil se pouze na rodinu Karamazovu, ale i přesto zde můžeme vidět mnohé opakující se myšlenky a názory z jeho dřívějších knih. Jedná se zejména o jeho morální, náboženské a filozofické názory.
Zápletka celého děje spočívá jednak ve sporu mezi otcem a nejstarším synem Dimitrijem o peníze z dědictví, jednak ve vraždě otce Karamazova, ale nejedná se jen o nějakou snadnou detektivku. Zápletka a hlavní postavy jsou jen živnou půdou pro kladení si otázek a hledání jejich odpovědí. Popisné pasáže se tak spojují s psychologickými a filozofickými úvahami (o Bohu, svobodné vůli atd.), různými morálními pohledy na svět prostřednictvím víry nebo rozumu, a v neposlední řadě také s pohledem a kritikou moderního Ruska. Rodina Karamazova je tvořena pouze muži, protože obě dvě ženy otce Fjodora Pavloviče jsou po smrti, a zůstává tak pouze otec a jeho čtyři synové. Každý člen rodiny představuje nějaký princip či archetyp, takže jsou svým způsobem tyto postavy alegorické. Fjodor Pavlovič zastupuje smyslové tělo, vypočítavost a zbabělost, nejstarší syn Dimitrij vášeň, Ivan rozum, Aljoša absolutní lásku a čiré dobro, poslední Smerďakov, který slouží u svého otce a později se zjistí, že je pravděpodobně jeho nemanželským synem, představuje nízký pud plný nenávisti. Na tomto základě pak Dostojevskij rozehraje celou svou tragickou historii jedné ruské rodiny.
Tak velká kniha se samozřejmě neobejde bez mnoha dalších vedlejších postav a mnoha epizod, takže celkově by mohla někdy budit dojmem chaosu. Přesto se však kniha čte dobře, nikoli však lehce. Dostojevskij neustále proplétá příběh rodiny úvahami a filozofickými poznámkami, každý lidský krok je zde analyzován a hodnocen, takže kniha vyžaduje větší pozornost čtenáře, aby postupně pochopil propletenost Dostojevského světa. Nechybí zde ani odlehčující pasáže s groteskním nábojem, kdy si může čtenář trochu osvěžit hlavu. Celkově se však román čte dobře, a to i díky dobrému překladu Prokopa Voskovce (Leda, 2009). Román zůstává otevřený a záleží na nás, jestli bude s možnou vyhlídkou na lepší zítřky, nebo s beznadějným čekáním na krach lidské společnosti.
Ukázka:
„Nelžete hlavně sám sobě. Kdo sám sobě lže a poslouchá vlastní lež, dochází k tomu, že už žádnou pravdu ani v sobě, ani kolem sebe nerozeznává, a tím upadá do neúcty k sobě i jiným. Nemá-li však k nikomu úctu, přestává milovat, a aby se bez lásky zaměstnal a pobavil, oddává se vášním a hrubým požitkům, až klesá ve svých neřestech do úplné zvířeckosti. To všechno pochází z neustálé lži jak k jiným, tak k sobě.“
Knihu Bratři Karamazovi vydalo nakladatelství Leda