Když kosti promlouvají

• 

Recenze

Vytvořeno 12. 4. 2011 2:00

Autor: Lenka Krausová

První měsíc letošního roku s sebou přinesl vydání očekávaného pokračování historických thrillerů Vykladačka smrti a Labyrintem smrti, jejichž autorkou je anglická spisovatelka Ariana Franklin. Podobně jako dvojka, ani třetí díl není přímo navazujícím, i když pro snazší orientaci v jednotlivých vztazích mezi postavami je lepší předchozí část znát.

Relikvii mrtvých v sérii rozpoznáte díky černošedému přebalu, uprostřed kterého dominuje červeným písmem nadpis. V horní části je samozřejmostí kruh, tentokráte stříbrný, v němž se šklebí kostra – známka skutečnosti, že titul nepatří ke komediím.

Samotný příběh z 12. století, kterému předchází rodokmen předků Jindřicha Plantageneta (král, během jehož panování se děj odehrává), nezačíná prologem, jak by očekával každý čtenář znalý jedničky a dvojky. Autorka vás ihned vtáhne do první kapitoly – z celkových čtrnácti – v níž se dozvíte o ničivém zemětřesení v Glastonbury, při kterém umírající mnich spatří dvě postavy pohřbívající rakev do vzniklé pukliny. Od této události uplyne dlouhých dvacet let, když v glastonburském klášteře vypukne požár a napomůže k odhalení zmíněné schránky pro zemřelé. Dvě kostry, mohutná a drobná, vzbudí podezření, že se jedná o legendárního krále Artuše a jeho milovanou Guineveru. Tento fakt vyžaduje potvrdit panovník, aby se nešířily velšské vzpoury. Vzkáže proto pro expertku v oboru mrtvých, aby záležitost patřičně prozkoumala. Spolu s Adélií přijíždí do Glastonbury její arabský přítel a osobní strážce Mansur a také nepostradatelná Gylta, opatrovnice Adéliina potomka. Co se z počátku zdá nevinným ohledáním několika kosterních pozůstatků, změní se záhy ve strach o holý život. Zdá se totiž, že existuje kdosi neznámý, který si nepřeje, aby pravda vyšla najevo…

Jakmile vaše oči přejedou poslední řádky závěrečné kapitoly, nezapomeňte otočit, abyste se mohli seznámit s autorčinými poznámkami, ve kterých osvětluje historické nepřesnosti a proč se při psaní vydala odlišným směrem, než jak udávají dějiny. Rovněž nechybí „Vysvětlivky k cizojazyčným výrazům“, do nichž nahlédněte pokaždé, když narazíte na neznámý výraz jazyka latinského, arabského, řeckého či francouzského.

Relikvie mrtvých patří, stejně jako její knižní kolegyně, k beletristické literatuře. Autorka neztratila nic ze svého umění podat příběh tak, že po přečtení prvních řádků se čtenář nebude schopen odtrhnout a v samotném závěru si bude přát, aby konec ještě nepřicházel. Svižnost, poutavost a nečekané zvraty zajišťují kvalitu, která je v dnešním množství vydávaných titulů spíše vzácná. Stejně tak hodnotný překlad získá knize mimo její domovskou scénu ohlas. Díky Ině Leckie se však publikace Ariany Franklin nemusí bát, že by u českých čtenářů propadly.
Abych ale nezůstala u samých pozitiv, neodpustím si jednu výtku, jež se týká přímé řeči. Až příliš často u ní scházely uvozovky, ať už na začátku či konci promluvy dané postavy. Jinak nemám žádných výhrad. Dítě hlavní hrdinky již nepůsobí rušivě, naopak jako čtyřleté je vcelku osvěživým zpestřením.

Při psaní této recenze jsem se obávala, že ji budu muset zakončit smutným zjištěním, že Relikvií příběh vykladačky smrti Adélie končí. Otevřený konec třetí části mě však nasměroval k navštívení oficiálního autorčina webu, kde jsem zjistila, že na pultech anglických knihkupců je k dostání čtvrtý díl série – A Murder Procession (volně přeloženo jako Vražedný průvod). Už nyní se těším, až nakladatelství Jota ve svých novinkách uvede předběžné datum vydání českého překladu (a je jedno, pokud to bude až za rok).

Knihu Relikvie mrtvých vydalo nakladatelství Jota