Ildefonso Falcones k vám natahuje Ruku Fátimy

• 

Recenze

Vytvořeno 15. 4. 2011 2:00

Autor: Alena Oudová

Když se mi do rukou dostala kniha Ruka Fátimy, prvním dojmem byl úžas. Objemný svazek sliboval sice dlouhé hodiny příjemného čtení, ale kde na něj vzít čas? Ve finále jsem však musela svůj první dojem přehodnotit, obava z nedostatku času se totiž proměnila v nadšení a téměř sedmi set stránkovou knihu jsem přečetla během čtyř dní doslova jedním dechem.

Ildefonso Falcones pochází z Barcelony. Jedná se o španělského právníka a spisovatele, který má na svém kontě již dva literární počiny. Katedrála moře vydaná v roce 2006 slavila krátce po své publikaci nebývalý úspěch mezi čtenářskou veřejností. Obdobné tendence má nyní i jeho v pořadí druhá kniha Ruka Fátimy.

Falconesův čtivý literární styl je čtenářům znám již z knižního bestselleru Katedrála moře. Autor vykresluje své hrdiny do nejmenších detailů, především pak klade důraz na psychologické aspekty. Samotná povaha a myšlenky knižních hrdinů jsou čtenáři vykresleny tak detailně, že cizí neexistující postavy se na čas, který trávíte s knihou v ruce, stávají vašimi dobrými známými.

Ruka Fátimy vypráví životní příběh Hernanda, prostého mladíka, který ve svém životě poznal jen odmítání a opovržení. Jeho matkou je Maurka, nicméně on sám vzešel ze zločinného činu křesťanského kněze, který jeho matku znásilnil. Stojí proto na pomezí obou společností, přičemž je oběma současně odmítán. Není ani dobrým křesťanem, není ani čistokrevným Maurem. V určitých chvílích sám pochybuje, kým vlastně je a kým by být chtěl.

Po letech útlaku a ponižování se utlačovaní Maurové vzbouří proti křesťanské nadvládě. Hernando je z počátku na pochybách, cítí se zcela mimo tento spor, nechce s ním mít nic společného, ale nakonec se přidává na stranu Maurů. Dostává se do situací, kdy odmítá být Maurem a odmítá být křesťanem, když vidí krutost, jaké jsou obě strany schopny.

Jediným světlem v těžké době je Fátima, Hernandova láska, která přišla o manžela i o syna a na světě zůstala úplně sama. Fátima je však příliš krásná na to, aby mohla být Hernandova. V cestě mu stojí nejen jeho zákeřný otčím, ale celá řada událostí, které přivedou Hernanda do situací, kdy bude muset učinit důležitá životní rozhodnutí.

Román je plný protichůdných emocí, které se zrcadlí nejen ve čtenářových očích, ale především v jeho srdci. Skutečná láska se snoubí s nenávistí, pomstou a ztracenými iluzemi, které zpětně střídá nová naděje.

Ruka Fátimy, v originále La mano de Fátima, je bezpochyby dílem minimálně stejně literárně hodnotným jako Falconesova Katedrála moře.

Ukázka z knihy:
Po více než roce se mu Fátima vrhla do náruče, poté co chtěla zemřít ušlapána býkem a koňmi.
„Jsem pořád ještě jeho druhá žena,“ postěžovala si dívka, když se v uličce líbali a slibovali si lásku.
„To manželství je tady neplatné,“ dodal Hernando bez rozmýšlení.
Fátima se najednou dívala jinak, i když Hernando váhal: jak jen mohl tvrdit, že…?
„Takový je náš zákon,“ prohlásila Fátima. „Pokud se jej vzdáme, pokud zapomeneme na naši víru… I když se mi to nelíbí, musím manželství s Brahímem ctít: v očích našich lidí je mým manželem. Nemůžu na to zapomenout, i když bych moc chtěla. I když ho nenávidím…“
„Ne. Nechtěl jsem tím říct…“
„Pak bychom nebyli nic. A právě to křesťané chtějí: mučit nás tak dlouho, dokud nezmizíme úplně. Jsme pro ně zlořečený lid. Nikdo nás tady nechce: chudí nás nenávidí a šlechtici nás vykořisťují. Mnoho našich zemřelo při obraně pravé víry: můj manžel, syn… Žádný křesťan, nemocné a bezbranné dítě, nic neudělal! Proklatí! Všichni ať jsou prokleti! Tys ho sám pohřbil…“
(FALCONES, Ildefonso. Ruka Fátimy. 1. vyd. Praha: Argo, 2010. S. 213. ISBN 978-80-257-0288-8.)

Knihu Ruka Fátimy vydalo nakladatelství Argo