Oslnění

• 

Recenze

Vytvořeno 9. 12. 2010 1:00

Autor: Hana Moualla

Oslnění není jen pohledem zpět do doby pádu „berlínské“ zdi, ale především retrospektivou lidí a jejich rozhodnutí. V titulku se uvádí, že jde o „románovou kroniku roku 1989 bez retuší, nostalgie a laskavého českého humoru“. Troufám si tvrdit, že v knize humor je. Dobře ukrytý, ale je. Otázkou je, zda většinový čtenář chce vidět, co skutečně stojí v textu černé na bílém. Zmarněné naděje, zhroucení iluzí o „lepším“ západním světě. Thomas Brussig přináší kroniku novodobých dějin. Nastavuje zrcadlo. Kdo z nás by se nechtěl v jeho odrazu vidět jako cool týpek?

Rok 1989 je datem, které v dějinách Evropy zůstane jedním z mezníků. Končí jedna etapa lidských dějin a začíná nová. Autor střízlivě říká, že nejde o začátek ráje na zemi nebo dobu nekonečného blahobytu. Thomas Brussig vnímá rok 1989 skutečně jako bolestivě zlomový. Stejně jako každá problematická zlomenina, i 9. listopad 1989 má svoje komplikace. Slovo svoboda je prostoupeno životy všech. Lidé si toto slovo vysvětlili jako zvůli, možnost dělat cokoliv (např. smrt divokého Willyho, útok na Lenu apod.).

Člověk to asi vnímá jako skok z jedné skály na druhou. Jak lze skákat, když ještě na podrážkách bot zůstala stará hlína a v botě mne tlačí malinkatý kamínek?! Mohu doskočit bez toho, že si podřu paty nebo uklouznu? I Mojžíš vodil svůj lid 40 let po poušti. Donedávna jsem myslela, že bloudil. Pak jsem viděla jinou interpretaci, prý jen čekal, až se narodí nová generace, která nezná „otroctví“. Je to tak i s námi? Kolik času bude trvat změnit nevyzrálý kapitalismus na jeho sofistikovanou podobu? Je to opravdu tento problém?

Kronikou toho, co se událo, jsou střípky z života Leny, jejího „staršího bráchy“, fotografa, novináře, policisty, prokurátora, dívky Carol, spisovatele Waldemara ad. Nikdo není hlavním hrdinou, nikdo není ani kladný ani záporný. Každá postava má svoje skryté konflikty. Vteřinová rozhodnutí, která s sebou nesou další souvislosti. Aneb jak píše autor: „Mávnutí křídly motýla může vyvolat uragán na druhém konci světa.“

Vyžírkové, prospěcháři, oportunisté, hochštapleři... tohle asi nebudou jiní lidé než dřív. Stejně jako švábi přežijí výbuch jaderné bomby, přežívají tyhle typy také od nepaměti. A nedám nic za to, že se množí také dobře. Otrávené návnady sní asi jen ti hladoví chudáci. Thomas Brussig zamířil a trefil. Trefil do středu terče zvaného lidské bytí a jeho nešvary. Navíc to vše skvěle formuloval.

Možná píšu tvrdě, stejně jako autor. Kritizuje se ostatně lépe, než se věci mění. Thomas Brussig změnil můj způsob vhledu k událostem roku 1989. Jeho knížku beru jako důležitou součást samostudia novodobých dějin. Ukázkou toho, že „dobré úmysly vedou do pekla“, mne autor uzemnil, ale také mi připomenul mnohočetnost vrstev lidské osobnosti.

Kniha je netradiční tím, že se nesnaží ukazovat lepší podstatu lidí. Ukazuje realitu. Thomas Brussig nemaže med kolem pusy. Tvrdá realita je naservírována na talířku z alpaky, který se netváří jako rhodiované stříbro. A přeci ke mně kniha hovoří. Rozvibrovává struny, které jsem myslela, že nemohou nikdy vydat zvuk. Prožívám s Lenou a dalšími jejich momenty slávy, smutku či hanby. To vše ve vakuu vzpomínek z dětství. Mléko ze skleněných lahví s aluminiovým vrškem, vlašák ze žluté plastové mísy, skákání panáka na den dětí a rovnání nití ve skladu obchodu, kde pracovala moje maminka. Pak plesk. Jsem dospělá a rozčarovaná. Děkuji autorovi za tento zážitek. Cítím, že neměl potřebu psát bestseller, ale pro mne osobně se právě svým osobitým stylem dotkl hluboko. Tam, kde člověk cítí, že jeho aura černá.

Knihu Oslnění vydalo nakladatelství Dokořán