Márquezovy coury

• 

Recenze

Vytvořeno 29. 6. 2011 2:00

Autor: Hana Veselá

Zatím poslední dílo nejslavnějšího kolumbijského autora Gabriele Garcíi Márqueze nese dosti kontroverzní název Na paměť mým smutným courám a také poměrně dosti kontroverzní téma srovnatelné s Lolitou Vladimira Nabokova nebo Umírajícím zvířetem Philipa Rotha. Jako u každé knihy i zde však záleží na stylu autora a podání pro vytvoření celkového dojmu.

Tato Márquezova krátká novela vypráví příběh devadesátiletého sloupkaře, uznávaného a považovaného za autoritu. Celý život bydlí ve svém rodném městě, ve svém rodném domě, sám pouze s posluhovačkou. Jestliže si ve svém profesionálním životě zasloužil uznání, tak jeho soukromý život představuje zcela opačné tendence libertina dnešní doby a věčného starého mládence. Nikdy nebyl ženatý a stýkal se s ženami pouze účelově na jednu noc. I v tom případě, kdy se nejednalo přímo o prostitutku, ji vždycky zaplatil. V den, kdy je mu devadesát let a většina lidí v jeho věku je mrtvých nebo těsně před smrtí, objevuje lásku a život, která mu dá impuls k tomu, aby napsal svůj příběh.

V den svých devadesátých narozenin se rozhodne dát si grandiózní dárek, noc s pannou. Zavolá své staré známé a majitelce veřejného domu Rose Cabarcasové, aby mu jednu sehnala. Mladá čtrnáctiletá dívka je však tak rozrušená, že ji musí dát uklidňující prostředky, takže se mezi nimi nic nestane, tedy jen zdánlivě, protože se během oné doby stačí zamilovat. „Sex slouží člověku pro útěchu, když v sobě nemá dost lásky.“ (str. 67) Začne ji navštěvovat pravidelně, ale mladá dívka stále jen spí a možná jen předstírá spánek. On ji zahrnuje dárky a ukazuje jí svůj svět. Během celého příběhu od ní neslyšíme ani slovo, neznámé skoro nic o jejím životě ani její pravé jméno. Realita života státu, kde se prostituují i mladé dívky nebo zabíjejí vysoce postavení lidé beze stopy, stojí v kontrastu s pohádkovou stránkou příběhu v centru s onou záhadnou a snovou dívkou a vyúsťuje dokonce i v pohádkový konec. Realita přechází jakoby v sen a zase zpátky.

Jaký je tedy rozdíl mezi Lolitou nebo Umírajícím zvířetem a Márquezovou novelou? Věkový rozdíl mezi hlavními hrdiny je veliký, dokonce větší než v Nabokově románu, ale celou dobu jde pouze o platonický vztah. Vztah mezi oběma hlavními hrdiny nikdy nedojde naplnění, ale je prodchnutý čistotou, protože myslí pouze na její dobro, a nikoli nějakou perverzností a pouze přízemními touhami. Co se týká Rothova románu, stejně jako v případě Umírajícího zvířete vypráví Márquez příběh moderního libertina a ukazuje, jak stáří a blížící se smrt prožívá takovýto libertin. Zejména však ukazuje, jak v tomto momentě, kdy je pro většinu lidí už všechno ztraceno, pro něj život právě začíná. „Konečně tu byl skutečný život, mé srdce spaseno a já odsouzen zemřít na pravou lásku ve šťastné agonii kteréhokoli dne po sto rocích života.“ (str. 108) I když příběh boří společenská pravidla a ukazuje bláznivou lásku a její sílu, není nakonec i přes její kontroverzní stránky nijak pobuřující. Nakonec se z této novelky vyklube jeden z nejkrásnějších milostných příběhů.