Recenze: Knihy pro dospělé

Oplzlost reálného snu každodenního života

1 1 1 1 1 (0 hlasů)
Recenze
Vytvořeno 22. 8. 2011 2:00
Autor: Petr Měrka
abs

Malé dny Vitji Barucha nám představují křečovitou labilní individualitu. Jedná se evidentně o choromyslností postiženého jedince, který si tohoto hrozivého faktu není ovšem vědom. Namísto toho se opájí sebeklamným nadhledem a iluzí psychické vyrovnanosti.



knihaPostava hlavního protagonisty je znuděná a otrávená sterilní všedností, pro niž je příznačný spěch a povrchnost. Prahne po nových podnětech, jedině v nich totiž nalézá kýžené uspokojení.

Už se neumíme radovat z maličkostí a nedokážeme si vychutnat čas vyměřený našemu pobytu vezdejšímu. Systém nám k tomu nedá příležitost. Stejně tak slepá honba za ustavičným ekonomickým růstem. Jsme tvorové společenští, ale přesto se obklopujeme samotou – a to i paradoxně v přítomnosti našich nejbližších přátel. Pokud vůbec nějaké máme, a když ano, dají se vesměs spočítat na prstech jedné ruky.

Jsme vykořenění od jakékoli tradice, nerespektujeme minulost a ocitáme se v prázdnotě, pro niž je charakteristické odcizení. Jsme bezradní vůči svému vlastnímu nitru i okolí. Tonoucí se stébla chytá.

Může jít o adrenalinové sporty. Nevázanou a riskantní promiskuitu bez uplatnění jakékoli ochrany vůči potenciálním venerickým nemocem, gamblertsví, alkoholismus, užívání narkotik anebo, jako v případě Vitji Barucha, promyšlené, cílené a zmanipulované šílenství, kdy se ústřední postava příběhu zaplete do své intriky natolik, že připomíná mouchu lapenou do sítě psychózy, která v agónii propadne mesiášskému komplexu. Netouží ani tak spasit svět, ale především sebe sama.

Baruchův styl vyprávění je abstraktně snový, stírající často hranici skutečnosti a fikce. Vyznačuje se strohostí a rychlými prostřihy. Probíhá veskrze na bázi vnitřního monologu. Avšak potýká se s faktickou nevěrohodností. Žene nás dynamicky vpřed. Naším cílem je zkáza, rozklad a… Naděje?

I přesto, že kapitoly jsou krátké a navíc členěné do nedlouhých odstavců, může se stát četba úmorně těžkopádnou až nezáživnou, což je v hlubokém kontrastu k zjevné suverénnosti Baruchova psaní.

O čem vypovídá děj? O prázdnotě lidské duše? Pomíjivosti člověka? Jeho neschopnosti být šťastný a věčnému odsouzení trpět, tak jako nás na to upozorňuje učení Buddhy?

Náš svět je plný klišé, trestuhodných a zavrženíhodných tabu, neupřímnosti, pokrytectví, ale i touhy setřást okovy toho všeho ze svých beder a konečně prozřít a pochopit. Rozplynout se jako ranní kapka rosy prostoupená duhou na stéblu trávy a dosáhnout nirvány.

My už však v něco takového nevěříme. Stali se z nás ontologičtí sirotci. Pro víru jako takovou jsme ztratili smysl. Místo k Bohu se modlíme k penězům. Exekutoři upalují ty, co je nemají, podobně jako inkvizice kacíře anebo nevinné poznamenané stigmatem nařčení z čarodějnictví.

Toto je již druhá kniha Vitji Barucha. Nejedná se o román, jak je mylně proklamováno, ale spíše o delší povídku, eventuelně ještě tak novelu. Ta první nesla název láska/drzost a vypovídala o osudovosti v pragmatickém světě.

Měl jsem plné kapsy saka včetně náprsní, právě jsem zaplnil omáčkou i poslední skuliny v kapse u kalhot, a nic se nestalo. Posunul jsem se k parketu a uprostřed se vymočil. Tanečníci se štítivě odtahovali, kdosi se zasmál, kdosi utrousil vulgární poznámku. Posadil jsem se vedle louže a cpal si jídlo z kapes do pusy. Když se někdo přiblížil, vrčel jsem s vyceněnými zuby jako toulavý pes, jemuž chtějí vzít kost.

(Baruch V.: Malé dny. Bozo: Praha, 2011, s. 9)