Nesmyslná obezita jednoho rozpačitého příběhu

• 

Recenze

Vytvořeno 3. 9. 2011 2:00

Autor: Petr Měrka

Román Postel britského žurnalisty Davida Whitehouse, jenž za něj dokonce obdržel cenu určenou pro začínající tvůrce To Hell with Prizes, byl pro mne osobně velkým zklamáním. Je to sice výborně napsaná kniha, ale její autor patřičně nedokázal využít potenciál, ne sice originálního, avšak přesto velmi živného námětu, jakým rozhodnutí už nikdy nevstát z postele bezesporu je.

Kniha kypí sentimentem a ústřední postava, kolem níž se točí celý vesmír, respektive životy jeho nejbližších, podobně jako planety kolem Slunce, je vlastně odsunuta kamsi do abstraktního ústraní.

Hlavním vypravěčem je mladší bratr monstrózního Mala, jehož hmotnost přesáhla půl tuny. Ten se ustavičně trápí nenaplněnou láskou k dívce svých snů, do níž se zamiloval už na střední škole, avšak ona uhranuta Malovou tolik od šedi průměrnosti odlišnou individualitou dává přednost právě jemu.

Zpočátku se dá tušit, že v Malovi uzříme podobně neodolatelně famózní postavu, jakou je Ignácius J. Reilly z románu Spolčení hlupců od teprve posmrtně doceněného génia Johna Kennedyho Toola, který pro své dílo nenalezl nakladatele a nejen z toho důvodu spáchal sebevraždu výfukovými zplodinami. O to, že tato výtečná kniha nakonec spatřila světlo světa, se zasloužila jeho matka a stalo se tak teprve 10 let od jeho tragického skonu.

Příběh vyprávěný ich formou a kombinující retrospektivní vzpomínky se však každou stránkou vzdaluje Malovi mílovými kroky. Tato uhrančivá obluda, jež svým úmyslem se již nikdy víc hnout z místa, chtěla vyjádřit revoltu vůči světu. Vzepřela se chodu zavedeného systému, a to sice pro veškerou ztrátu jakéhokoli smyslu a nalezení adekvátního cíle bytí.

Schází vnitřní pochody přerostle zbytnělé kuriozity, jež k sobě váže pozornost médií a četných sympatizantů. Osobitá filosofie tlusťocha, jenž si zvolil nelichotivý úděl spočívající pouze v přijímání potravy a vylučování výměšků eskaluje do nic neříkajícího ztracena završeného happy endem, který se nevztahuje k němu, nýbrž k jeho mladšímu bratrovi a Lou, Malovy bývalé přítelkyně, zahrnující v sobě ušlechtilé samaritánství podtržené bezbřehým altruismem.

Dal by se uplatnit suchý anglický humor, sžíravé glosy o mravním rozkladu moderní doby, smělé metafyzické dedukce o spáse a následném dosažení nirvány, ale místo toho jsme ustavičně konfrontováni s nezdravou přemírou citu, nebo spíš vyložené přecitlivělosti. Zpočátku zajímavá a svižná kniha se od své druhé poloviny stává zvolna rozvleklou a nezáživně únavnou.

Snad jako by si její autor začal uvědomovat, jak moc se vzdálil od svého původního tématu – gigantického Mala. Mal je všudypřítomný, ale současně je mu věnována minimální pozornost.
Hlavním nedostatkem však je právě onen výše zmíněný sentiment, který tento román na plné čáře zabíjí.

A o čem vlastně tedy nakonec je? Odpověď bude víc než stručná, bezmála úsečná: O nesmyslném sebeobětování, které se snaží Whitehouse zamaskovat pokryteckou nesobeckostí. Realita totiž v žádném případě taková není a lidé v ní už teprve ne.

Mal váží podle odhadu 1400 liber. To je opravdu hodně. O dost víc než půl tuny. Jestli jste někdy viděli fotky velryb uvízlých na mořském břehu, jejichž těla roztrhaly nahromaděné plyny, jestli jste viděli tu silnou vrstvu rozprsklého velrybího tuku pokrývajícího pobřežní písek, tak přesně takhle vypadá Malova tloušťka. Jak postupně rostl do šířky, duřel a roztékal se po celém lůžku, tvořeném dvěma manželskými postelemi a jednou obyčejnou, které byly sražené k sobě. Jeho tělo se rozprostřelo tak daleko od jádra kostry, že nyní připomínalo obrovskou kožní peřinu.
(Whitehouse, D. Postel. Přel. J. Martinová. Jota: Brno, 2011, s. 7.)

Knihu Postel vydalo nakladatelství Jota