
Neil Gaiman je borec. Žádný superlativ není dost výstižný pro to, s jakou dávkou fantasie nám ve svém osmém svazku Sandmana, konkrétně nazvaném KONEC SVĚTŮ, předkládá své příběhy, v nichž obrovskou úlohu hraje lidská psychika.
Rytmika vyprávění je meditativní a připomíná Bažináče od jiného comicsového velikána Alana Moora. Je pohlcená až tíživou snovostí, která je prosycená zvláštní, občas téměř znepokojující melancholičností.
Zavádí nás do hostince nesoucího jméno Konec světů, kam se člověk či bytost dostane náhodou. Nejčastější příčinou tohoto zbloudění je bouře. Konkrétně bouře reality.
Hostinec Konec světů se nachází na konci všech světů. Za jeho prahem vznikají a zanikají vesmíry. Prolíná se mnoha alternativními dimenzemi a ukazuje nám, že neexistuje jen jedna sterilní skutečnost, nýbrž jich je nepředstavitelně víc a každá z nich má své vlastní svébytné zákony a pravidla.
Uvnitř výčepu najdeme kentaura, nekromanty a další bizarní chásku. Kdokoli se může občerstvit a odpočinout si. Za nic se neplatí penězi. Jako náhradu návštěvníci postupně vypravují příběhy, což nám přivede na mysl známý Dekameron od Boccacia.
Ztratíme se ve spícím městě. Tápeme vzdáleně známými místy a děsíme se toho okamžiku, kdy se město ze svého snu probudí. Potkáme lstivého elfa či třináctiletou holku, která se v přestrojení za chlapce vydává na moře, kde uzří samotného leviatana. Sympatizujeme s osmnáctiletým hochem, který se stane prezidentem Spojených států amerických a pokusí se změnit svět k lepšímu.
Výtvarné zpracovaní comicsu se hodně podobá tripu pod vlivem LSD a podílelo se na něm hned několik zkušených kreslířů, takže jednotlivé příběhy jsou odlišeny i po vizuální stránce.
Žánrově se pohybujeme na poli fantasy, ale osobně bych to takto striktně nevymezoval. Sandman Neila Gaimana je svébytná a velmi originální literatura s mnoha přesahy a je určena spíše pro hloubavější čtenáře, kteří nedychtí po akci. Tím nemám na mysli, že by v ději chybělo napětí, ba právě naopak.
Atmosféra je temná a ponurá, neschází však ani bezmála šibeniční humor. Rovněž na nás dýchne dávka nemalé romantiky. Vše je zahaleno v jakémsi mystériu.
A opět se střetáváme s otázkou, co je vlastně skutečný svět. Kde přesně se vyskytuje hranice mezi realitou a snem? Tak jako předešlý Sandman: Krátké životy dává i tento nahlédnout především do hlubin lidské duše.
Jsem si jistý, že četba vás nejen nezklame, ale poskytne vám mnoho příjemných překvapení. Je však nutné podotknout, že místy je vyprávění nemálo morbidní. Týká se to především příběhu nazvaného Rubáše, kde je prezentován naprosto šílený tak zvaný pohřeb na vzduchu.
„Nevím, co jsi těmi výhružkami sledoval, elfe, ale až tohle všechno skončí, přísahám, že ti vydloubnu palci oči a vymočím se ti do očních jamek.“
(Gaiman, N. Sandman: Konec světů. Přeložil V. Janiš. CREW: Praha, 2010, s. 15)
A tak se stalo, že se ještě před západem slunce postarší kněz – možná trochu přiopilý – dušoval, že viděl, jak psychopomp análně znásilnil nevinné dítko před sochou dvojčat.
A také že psychopomp prohlásil, že podávání svátosti oltářní pro něj znamená stejně málo jako vytírání si řiti a že obé již stihl udělat zároveň.
(Gaiman, N. Sandman: Konec světů. Přeložil V. Janiš. CREW: Praha, 2010, s. 20)
Komiks Sandman: Konec světů vydalo nakladatelství Crew