Život panovníka? Starosti, rozhodování, diplomatika

• 

Recenze

Vytvořeno 11. 10. 2011 2:00

Autor: Lenka Martinková

Karel IV., Otec vlasti, největší Čech. Spravedlivý, oblíbený panovník, zakladatel hradů, univerzity, měst… Úspěšný politik a diplomat. První římský císař sídlící v Čechách. To napadne snad každého, když se vysloví jméno syna Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. Bylo o něm napsáno mnoho knih, ať už to byly fiktivní deníky jeho manželek nebo historické romány o šlechticích na jeho dvoře.

František Kožík se rozhodl napsat Kroniku života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského k 600. výročí úmrtí tohoto panovníka. Nedá se říct, že by kniha byla jenom historický román nebo literatura faktu. Děj začíná v době, kdy se Karel na přání šlechty vrací do Čech, aby se ujal vlády. Po několika sporech s otcem je nakonec uznán moravským markrabětem. Od šlechty vykupuje královské hrady, nechává opravit Pražský hrad, aby měl se svojí ženou Markétou (Blankou) z Valois kde bydlet. To zná z dějepisu každý.

Jenomže pak přijde snad nejzajímavější část díla, kdy se markrabě rozhoduje začít psát svůj životopis. Vzpomíná na léta trávená v Itálii i na podivný sen, kterým ho snad Bůh chtěl varovat před rozmařilým životem. Vzpomínky se začínají mísit s přítomností i plány do budoucna.

Kniha je určena pro mladého čtenáře, ale myslím si, že ho nijak zvlášť nepřitáhne. Po několika stránkách ho odradí poněkud zastaralý jazyk, kterým autor celý příběh vypráví. Pokud vydrží, překvapí ho popisy typu: sedíce na koni a dívajíce se do dálky, řekl Karel… A co teprve když se dozví, že se budoucí král učil frančtinu? Vzhledem k době kdy se František Kožík narodil, je to pochopitelné, avšak mladý čtenář bude mít s porozuměním obsahu značné potíže.

Několik prvních stránek vypráví o zamotaných příbuzenských vztazích Lucemburků (kdo se aspoň maličko nevyzná v dobové politice, je ztracený). Hrabě tenhle bojuje proti vévodovi kdoví jakému. V jednu chvíli je nadáváno knížeti tomuto, ale vzápětí se s ním počítá do vojenského paktu.

Asi nejzajímavější jsou části, ve kterých Kožík popisuje Karlovu lásku ke svým ženám a jejich dětem, Janovu bojechtivost a nakonec starost, aby jeho syn u Kresčaku přežil. Kniha se však nevěnuje jenom událostem na panovnických dvorech. Objasňuje vztahy v církvi i první názory, že duchovenstvo je příliš bohaté a mělo by žít v chudobě. Na scéně se objevují potulní kazatelé žádající nápravu církve. Vypukla stoletá válka. Jsou dva papežové – jeden v Avignonu a druhý v Římě.

Příjemným zpestřením popisů doby jsou historické listiny a posměšné rýmovačky. Ať už jde o Karlův deník, jeho vyhlášky nebo vyjádření komediantů k politické situaci v Evropě.

Ukázka z knihy:

-    Nač myslíš? zeptala se ho Anna.
-    Vzpomněl jsem si, jak jsi byla dojemně krásná, když jsme prchali před tím požárem v Pise.
(…)
V minulých dnech mu někdy připadalo, že jejich vztah je spíš poměrem otce a dcery. Ale rozčilující měsíce v Itálii je sblížily. Cítil, že k sobě tiskne mladou ženu, která mu vychází vstříc.
-    Jsi nyní velká císařovna, šeptal jí.
-    I teď? lekla se. – Když nás nikdo nevidí?

(František Kožík: Kronika života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského. Albatros 2006, s. 258.)