Melancholická účtařina

• 

Recenze

Vytvořeno 24. 10. 2011 2:00

Autor: Hana Moualla

Týden poté a o myšlenku později dodávám svoji recenzi knihy Má dáti dal od Věry Kudynové. Dohodly jsme se Janou Semelkovou, že to pojmeme takto, protože jsme obě chtěly knihu pro VašeLiteratura.cz recenzovat. Turecká pošta v kombinaci s tou naší sebrala pěknou část z pointy naší první dvojité recenze, ale nevadí...  Proč  takový humbuk kolem jedné knihy?

Chvilku jsem hledala nejvýstižnější slovo pro tuto knihu povídek. Hlavou mi prošla slova, jako patos, krutost, melancholie, řehot, cynismus. Ve skutečnosti nejsou povídky negativní, čtenář se nehroutí v depresi na zem, ani nemá smutek. Snad jen že Věra Kudynová bezvadně zachytila životní paradoxy. Četlo se mi to moc dobře. U první povídky (Zuby) jsem si vzpomenula na spoustu historek z rubrik „zamilovala jsem se do Turka a co dál“.

Sami ji vezl na letiště, držel ji v taxíku v náručí a cosi krásného turecky špital, věděla, že to jsou slova velké lásky. Samirku, kdybys věděl, že je mi šedesát a mám falešné zuby, miloval bys mě pořád? říkala si v duchu.

V případě této historky nebylo pointou dramatické vyústění milostného vztahu s náruživým Turkem, ale fakt, že v určitém věku se mění priority a dámy mají od svých milenců jiná očekávání – jako pořízení nového chrupu. Tohle poselství tak nějak koresponduje s tím, co slýchám od o generaci starších žen. Po padesátce je na muži prý nejvíc imponující, když umí upéct kačenu a uvařit domácí knedlíky se zelím. Jak jednoduše přímočaré, žádné složité pátrání po tom, co si žena přeje jako u dvacetiletých... Nebagatelizuji vnitřní konflikty, vášně a lásku padesátníků, spíše tuším, že tehdy už je spousta věcí JEDNO. 

A o tom jsou i další povídky, hledání sebe sama, odhalení pravdy o svých aspiracích a vypouštění „nepotřebných“ a svazujících vztahů, která brání jedinci v rozletu. Mimochodem, obálka knihy ukazuje krásnou mladou ženu s perlami na krku, je to jako  z toho vtipu, co má žena na prsou ve dvaceti, třiceti atd. Obvykle tíhnu spíše k feminismu, ale tento vtip mi přijde spíše lidsky úsměvný...

Kratší povídky vycházely v letech 2007–2009 v magazínu Pátek Lidových novin v rubrice Život. V těch letech jsem Lidové noviny nečetla, ale námět jedné povídky se mi zdál známý (žena s rakovinou, kterou opustí muž, aby pak jeho milenka přišla žádat peníze pro jejich společné dítě). Četla jsem to? Nebo mi to vykládala „jedna paní“? Zřejmě další životní stereotyp. A proto, Mařenky, nesedávejte v koutě. Nebo jednou přijde nějaká jiná žena a vy se nestačíte divit...

Velmi podařené byly i povídky Houpačka pro pokročilé nebo Krásná neznámá. Série paradoxů, zadostiučinění a všechny možné další pocity na mne z textu přímo stříkaly. Trošku vytržené z kontextu mi připadaly dvě povídky, které jsem si zařadila do škatulky sci-fi: Domácí vězení (trošku jako Ray Bradbury) a Archeologický objev z roku 3567.

Jak knihu vidím jako celek? Čtivá, zábavná. Dobrý relax na dny s chřipkou v posteli nebo nedělní ráno (když dítě sladce spinká). Doporučuji a zcela jistě se ráda vrátím také ke knize Zrcadlo v koupelně, kterou autorka vydala v Mottu v roce 2006.

Knihu Má dáti dal vydalo nakladatelství Motto

Čtěte také: recenze knihy Má dáti dal od Jany Semelkové