Bizarní spojitosti a literární úchylky

• 

Recenze

Vytvořeno 7. 11. 2011 1:00

Autor: Petr Měrka

„A konečně děti, které si na druhé straně kopce zády k popravě hrají a házejí po sobě kameny, představují budoucnost Mexika, občanskou válku a nevědomost.“ (Bolaňo, R. Nacistická literatura v Americe. Přel. A. Charvátová. Argo: Praha 2011, s. 71.)

O knize Nacistická literatura v Americe od autora věhlasných Divokých detektivů Roberta Bolaňa se nebude psát lehce. Bezesporu by se dala uplatnit četná superlativa, neb se jedná o geniální mystifikaci.

Bolaňo si se čtenářem pohrává jako kočka s myší. Jednotlivé kapitoly jsou v podstatě svébytná encyklopedická hesla, jež nás obeznamují s poměrně kuriózními postavami americké literární scény, přičemž prim hraje její jižní část. A je to logické, neboť on sám se narodil v Chile, pročež významnou dobu svého tvůrčího zrání strávil v Mexiku a následně ho nechal vykrystalizovat ve Španělsku.

Bolaňo se v textu projevil jako skutečný mistr klamu. V Nacistické literatuře v Americe se prolínají smyšlené postavy s těmi skutečnými. Prakticky z každé řádky na vás srší osvěžující inteligence a břitký vtip. Je zde uplatněna roztomilá nadsázka s mimořádně rafinovanou fabulací. Navíc je kniha napsaná svižným a velice čtivým jazykem. Čtenář důkladně neobeznámený s literaturou pak nerozezná, co je pravda a co už ne. V konečném důsledku to ani není nijak podstatné.

Meritum se točí kolem spisovatelů jako takových. V obecné rovině. Sledují se zde motivy, které je vedly k tomu, aby se takto bláhově pokoušeli vyjádřit ke světu a svému údělu v něm. Po smyslu této malicherné svéhlavosti už snad ani nikdo nepátrá. Bytí člověka by se dalo charakterizovat coby omyl a náhoda. Jsme hříčkou přírody. Výkalem universa, o čemž svědčí hluboce v nás zakořeněný smysl pro autodestrukci.

Ego nám našeptává, že jsme jedineční, nejchytřejší a velice důležití. Potažmo: jsoucno by se beze MNE zhroutilo. Příznačné pak je pro lidskou bytost sobectví a z něj pramenící zášť se závistí.

Spisovatelé v Bolaňově pojetí jsou často spíše trosky, které na počátku své dráhy disponovaly skvělými předpoklady, jež je předurčovaly k úspěchu v každém ohledu a oboru, do něhož by se pustily. Osudy jsou spletité a přesvědčují nás spíš o marnosti jakýchkoli snah. Nedávají nám naději. Avšak to vše je okořeněno černým humorem a cynickým nadhledem v dobrém slova smyslu.

Na cynismus je neprávem nahlíženo jako na pejorativum. Oscar Wilde o něm tvrdí: „Cynismus je umění vidět věci takové, jaké jsou, a ne takové, jaké by být měly.“ S čímž koresponduje i definice skutečnosti od Philipa K. Dicka, jenž realitu popisuje jako to, co nezmizí, když v to přestaneme věřit. A takový je i v této své knize Bolaňo a nejen v něm, ale i ve svém životě.

Jeho vrcholné dílo, již výše zmínění Divocí detektivové, sice vyšlo ještě během jeho života, ale až na jeho samotném sklonku. Svět ho objevil pozdě a v současnosti dochází k posmrtným vydáváním jeho knih doposud ukrytých v šuplíku.

Sám tak naplnil hořký osud protagonistů svého nanejvýš bizarního přehledu neexistujících spisovatelů.

„Luz si kvůli zkrachovalému manželství zoufá. Oddá se pití, navštěvuje pochybné špeluňky a má avantýry s nejvyhlášenějšími darebáky z Buenos Aires. Z této doby pochází její báseň S Hitlerem jsem byla šťastná, kterýžto text nepochopila pravice ani levice. Matka se ji snaží poslat do Evropy, ale Luz odmítá. V té době váží devadesát kilogramů (měří sotva metr osmapadesát) a pívá láhev whisky denně.“
(Bolaňo, R. Nacistická literatura v Americe. Op. cit., s. 24.)

Knihu Nacistická literatura v Americe vydalo nakladatelství Argo