Archaické futurum literární rozjívenosti

• 

Recenze

Vytvořeno 11. 11. 2011 1:00

Autor: Petr Měrka

Ztracena v dobré knize skotského spisovatele Jaspera Ffordeho, jinak dřívějším hlavním povoláním kameramana, který se podílel kupříkladu na bondovce Zlaté oko či velkofilmu Zorro: Tajemná tvář, je výjimečně vydařená oddechová četba, jež vás snadno pohltí jednak svým atraktivním dějem, jednak příjemně dynamickým stylem psaní.

Zavádí nás do kuriózního světa, jenž má s tím naším mnoho společného, ale přesto je nebývale rozdílný. A to konkrétně vývojem historie jako takové, především ale překvapivě dominantním postavením literatury v něm. O čemž svědčí speciální portál, jenž umožňuje vstupovat do knih, popřípadě dokonce měnit jejich samotný obsah.

Ztracena v dobré knize navazuje na veleúspěšný Malér Eyrová a dle konce se dá soudit, že bude tato řada, v níž se mísí žánry fantasy a sci-fi, a to vše okořeněno suchým anglickým humorem a hravou absurditou přítomnou v míře větší než menší, pokračovat.

Svou podstatou spadá kniha do kategorie detektivky kombinované s prvky thrilleru, ale zpracováno značně odlehčenou formou. Možná se k ní čtenář nebude opakovaně vracet, takových titulů je ostatně poskrovnu, ale bezpochyby mu hrozí závislost na tom sledovat nové příhody, jejichž ústřední postavou je agentka SpecOpu Středa Další.

Vykonstruovaný a vskutku originální svět je opravdu kvalitní návykovou látkou, u níž dozajista nehrozí nuda a nemůžou vás odradit ani stovky stran, a to i přesto, že ohledně dějové zápletky operuje s četnými klišé, avšak v daném případě to není nikterak na závadu.

Fforde má tu schopnost vás neustále překvapovat fabulačními zvraty. Též disponuje velkým citem pro jazyk. Prakticky nikde nenatrefíte na nadbytečné slovo. Potkáte se u něj se spoustou odkazů na jiná literární díla. Například na Proces Franze Kafky či hrozivě temného a bezútěšně šíleného Havrana Edgara Allana Poea.

Důležitou roli tu sehrávají byrokratická mašinérie, jdoucí ruku v ruce se zákeřnou bezohledností nadnárodní korporace zvané Goliáš, či proradný svět médií, která úmyslně zkreslenými informacemi manipulují veřejným míněním, anebo, ale to je až roztomilé, fanatismus zarputilých čtenářů vzývajících určité autory jako bohy, kteří jsou s to za získaní jejich některého méně dostupného díla položit život a to doslova.

V knihkupectvích či vyloženě knižních obchodních domech tak dochází k vypjatým a nervy drásajícím scénám. Výjimkou nejsou mrtvoly, těžká poranění a souboje vetchých stařenek na pistole. A proč? Kvůli vzácným v kůži vázaným výtiskům jedné populární autorky bazírující svojí uměnou na pokraji kýče.

Též ale přicházíme do styku s bezmocí jedince vůči úřadům. Lidé mizí dle potřeby mocných. Vyloženě jsou vymazáni, a to způsobem, jako by ani nikdy neexistovali. A tak se Středa Další, která příběh vypráví, stane těhotnou vdovou. Její muž však zemřel na utonutí ve dvou a půl letech. Tudíž dlouho předtím, než se potkali.

Je tedy skutečně těhotná s ním? A je vůbec ještě těhotná?

Zorf odmítal prodat, kterýkoli ze svých obrazů lidem, kteří nepoznávali, co představují, zato neandrtálcům, kteří to poznávali, je dával zadarmo a zdůvodňoval to teorií, podle níž by pouto mezi obrazem a jeho majitelem nemělo být pošpiněno něčím tak obscénně lidským, jako jsou peníze.
(Fforde, J. Ztracena v dobré knize. Přel. P. Medek. Plus: Praha 2011, s. 250.)

Knihu Ztracena v dobré knize vydalo nakladatelství Plus